Jitrocelovité - Plantaginaceae

Vytrvalý druh s převážně generativním rozmnožováním.

Vyskytuje se převážně na neobdělávané půdě, ale i v travních porostech – na loukách a pastvinách, v parcích, v zahradách. Výskyt na orné půdě je ojedinělý, převážně ve víceletých pícninách. Vzhledem k ojedinělému výskytu při intenzivním obhospodařování půdy je význam tohoto plevele malý. Problematickým se může v ojedinělých případech stát v mezerovitých porostech víceletých pícnin na orné půdě a na pastvinách. Na rozdíl od jitrocele většího však bývá vzpřímenější listová růžice tohoto plevele poškozována sečí, takže i při zavlečení osivem brzy ustoupí. Středně vysoká konkurenční schopnost, škodlivost pouze ve víceletých plodinách a v trvalých porostech.

Z počátku vytváří v ornici obvykle jednoduchý kůlový kořen, z něhož vyrůstá listová růžice. Později se kořen přeměňuje v krátký, svislý a ztloustlý oddenek s bohatými postranními kořeny.

Listy (čárkovitě) kopinaté, 2–30 x 0,5-3,5 cm, celokrajné, 3-5 (7)-žilné, olysalé nebo jemně chloupkaté, přisedlé – krátce řapíkaté, vzpřímené. Stvol 2x delší než listy, ostře žlábkovitě pětižebrý.

Klas zpravidla kratší - 0,5-5 cm dlouhý, hustý. Tobolka je 3-4 mm velká, vejčitá, uzavírá 2 hnědavá, lesklá semena, asi 3 mm dlouhá, podlouhle oválná, s miskovitě vyhloubenou břišní stranou a s okraji dovnitř zahrnutými.

Rozmnožování probíhá převážně generativně. Kvete od května až do pozdního podzimu. Na 1 rostlině dozrává až přes tisíc semen. Semena již po uzrání dobře klíčí, nejlépe mělce v půdě. Na nezemědělské půdě se šíří do nejbližšího okolí rostliny vypadáváním semen z víčkatých tobolek.

Na orných půdách nemá z důvodu každoročního zpracovávání půdy dobré podmínky k šíření. Výskyt zde bývá způsoben příměsí semen v osivu některých drobnosemenných plodin, zejména jetelovin a trav. Vegetativní šíření je nevýznamné.