Rostlinolékařská péče v ČR - Quo vadis?

30. 09. 2011 Ing. Vladimír Řehák, CSc.; Česká společnost rostlinolékařská Praha Legislativa Zobrazeno 7420x

Zákonem č. 147/1996 Sb. o rostlinolékařské péči byla zřízena Státní rostlinolékařská správa jako odborný a správní orgán na úseku rostlinolékařské péče. Současně bylo určeno její poslání s vymezením povinností a naplňováním odborných činností. Vznik samostatné odborné instituce na úseku státní správy dokazoval hlavně potřebu její existence jako odborného nezávislého orgánu, zodpovědného za ochranu zdraví rostlin s vazbou na bezpečnost konzumenta, zodpovědného za ochranu životního prostředí v tom nejširším smyslu slova a správní činnosti spojené s rostlinolékařskou péčí, včetně řešení rostlinolékařských problémů z hlediska veřejného zájmu či zajištění požadavků vyplývající z členství České republiky v mezinárodních organizacích nebo z mezinárodních dohod uzavřených pro oblast karantény a ochrany rostlin.

Významnou podporou pro zabezpečení odbornosti byla i ta skutečnost, že jak na úrovni zemědělských středních odborných škol, tak na úrovni zemědělského univerzitního studia byla zařazena výchova specialistů pro ochranu rostlin - rostlinolékařů.

Došlo k naplňování vymezených záměrů a cílů?

Provedená zákonná opatření dávala předpoklady pro realizaci rostlinolékařské péče na zcela nových principech a jejich přenášení do podmínek zemědělské praxe s možností zpětné vazby a bezprostřední reakce na požadavky dotčených subjektů. Byly vytvořeny podmínky pro provádění rostlinolékařské péče na odborné úrovni a ke spokojenosti všech subjektů, jichž se tato činnost stále dotýká.

Současná situace na úseku rostlinolékařské péče však dokumentuje, že opak je pravdou. Dokladem toho je omezení odborných kontaktů pracovníků státní správy se zemědělskou prvovýrobou, včetně nedostatečného prezentování informací pro zvyšování povědomí odborné i laické veřejnosti o významu a poslání rostlinolékařské péče. Jedná se jen o omezení činností spojené se snižováním finančních prostředků nebo nerespektování požadavků vymezených příslušnou zákonnou normou?

Z ustanovení § 83 zákona 324/2004 Sb., o rostlinolékařské péči… vyplývá, že vykonávání některých vedoucích a specializovaných funkcí v odborných útvarech Státní rostlinolékařské správy mohou provádět jen pracovníci, kteří získali atestaci příslušného stupně. V připravované novele zákona je tento požadavek vyloučen jen proto, že po celou dobu platnosti uvedené právní normy nebyl uplatněn. Lze se tedy domnívat, že je to důsledek nezájmu Státní rostlinolékařské správy a nedostatečné kontroly nadřízeného orgánu. Tato skutečnost nepovede nejen k udržení odborné úrovně pracovníků rozhodujících a určujících směr a výkon činností rostlinolékařské péče v oblasti státní správy, ale také ohrožuje samotný rozhodovací proces určující přístup, postup a volbu optimálního přijetí a zabezpečení jak organizačních opatření současně připravovaných Ministerstvem zemědělství a schválených vládou, tak požadavků vyplývajících z unijních předpisů.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že na poklesu úrovně rostlinolékařské péče se podílí i oblast vědy a výzkumu. V systému výběru výzkumných projektů na úseku rostlinolékařské péče financovaných rezortem MZe (Národní agentura pro zemědělský výzkum - NAZV), nebyla, zejména v poslední době, věnována této oblasti patřičná pozornost. Řada projektů nebyla prioritních, ale byla jen součástí mnohdy nepodstatných výzkumných záměrů. Tento stav budí dojem, že výběr byl posuzován nekompetentně s malou znalostí významu rostlinolékařské péče pro potřeby zemědělství a ochrany životního prostředí. Současně s tím někdy souvisí i formalistický přístup při transferu vědeckotechnických informací, metod a systémů ochrany rostlin.

Tuto situaci dokresluje absence odborného a nezávislého rostlinolékařského poradenství, oproštěného od obchodních zájmů a plně garantujícího nejen přenos zásad a metod ochrany zabezpečující zdravé rostliny a rostlinné produkty pro výrobu bezpečných potravin a nezávadných krmiv a naplňování požadavků spojovaných s ochranou lidí, zvířat a životního prostředí, ale i jejich vhodnost pro zemědělskou praxi.

Současné požadavky na rostlinolékařskou péči odpovídají požadavkům veřejného zájmu

Základním cílem zemědělství je zabezpečit rostlinnou výrobu, která má hodnotu nejen výživovou, ale je produkována zdravými rostlinami pěstovanými v souladu s ekologickými požadavky, je vhodná pro výrobu bezpečných potravin a nezávadných krmiv a je konkurenceschopná.

V návaznosti na uvedenou skutečnost je třeba zdůraznit, že unijní předpisy - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2009 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh…; Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/128/ES, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství za účelem dosažení udržitelného používání pesticidů, které jsou implementovány do národní legislativy, jednoznačně akcentují účelné a účinné používání přípravků na ochranu rostlin v systému integrované ochrany s důrazem na ochranu spotřebitele a životního prostředí. Tyto dokumenty rovněž konstatují, že používání přípravků je jedním z nejdůležitějších způsobů ochrany rostlin a rostlinných produktů před škodlivými organizmy.

Zde je však třeba zdůraznit, že ochrana rostlin není jen vlastní aplikace přípravků, ale tvoří komplexní soubor rostlinolékařských opatření. Jejím cílem je nejen zabezpečení zdraví rostlin všemi dostupnými prostředky a způsoby a omezení ztrát způsobovaných škodlivými organizmy na pěstovaných plodinách a skladovaných rostlinných produktech, ale také spočívá v omezování rizik, které tito potencionální původci poškození a ztrát svou přítomností pro člověka a zvířata vytvářejí (např. mykotoxiny jako produkty fytopatogenních plísní a hub, šíření a přenos některých chorob v důsledku znečištění skladovaných rostlinných produktů exkrementy hlodavců atd.), včetně snižování kvality, skladovatelnosti a prodejnosti pěstovaných rostlin.

V návaznosti na výše citovanou směrnici vyplývá pro členské státy Společenství povinnost zpracovat „Národní akční plán“ pro střednědobý horizont (alespoň 5 let), jehož cílem je vymezení a stanovení postupů pro snížení rizik a omezení dopadů používání přípravků na ochranu rostlin na lidské zdraví a životní prostředí. S tím souvisí rozpracování řady požadavků zaměřených především na:

• zajištění odborné přípravy pracovníků manipulujících nebo užívajících přípravků na ochranu rostlin,
• distribuci a prodej přípravků na ochranu rostlin,
• přijetí potřebných opatření s vazbou na systémy, formy a programy podporující zvyšování povědomí široké veřejnosti o poslání významu rostlinolékařské péče,
• přijetí zvláštních opatření na ochranu vodního prostředí a pitné vody a snížení použití přípravků na ochranu rostlin v určitých oblastech,
• přijetí nezbytných opatření pro nakládání s přípravky, jejich skladování a nakládání s jejich obaly a zbytky, jakož i sytému kontroly zařízení pro aplikaci,
• přijetí všech nezbytných opatření na podporu ochrany před škodlivými organizmy s nízkými vstupy pesticidů a zajištění nezbytných podmínek pro uplatňováni integrované ochrany rostlin včetně zajištění informací a nástrojů pro sledování výskytu škodlivých organizmů tak, aby byly k dispozici pro rozhodování v oblasti ochrany rostlin profesionálním uživatelům a poradenské službě.

Jednoznačně je třeba konstatovat, že požadavky prezentované unijními předpisy vymezují nové přístupy a pojetí ochrany rostlin a zdůrazňují její potřebu i její společenský význam. Některé z uvedených požadavků jsou již zakotveny v národních předpisech. Naplňování stanovených záměrů a cílů vyžaduje však zcela konsolidované, plně akceschopné a odborně fundované útvary, především v oblasti státní správy, vědy a výzkumu, které formou nových, progresivních a objektivních metod a technologických postupů musí pozitivně ovlivňovat zemědělskou prvovýrobu s vyloučením rizik pro konzumenta a životní prostředí.

V čem jsou problémy?

Zabezpečení a naplňování požadavků a stanovených cílů lze však realizovat pouze kvalitními, odborně zdatnými a pravidelně doškolovanými pracovníky. Jedná se o náročnou činnost, vyžadující široké znalosti nejen agronomické, ale i chemické, biologické, jakož i technické a ekonomicko-správní, znalosti zásad ochrany povrchových vod a zdrojů pitné vody, necílových organizmů, přírodních stanovišť, včetně znalostí zásad monitoringu výskytu škodlivých organizmů a plevelů a jejich rezistentních populací a které nelze v tomto rozsahu na zemědělcích žádat ani ji u nich očekávat.

Jestliže základní povinností zemědělce je zajišťování zemědělské výroby tzn. rostlinné produkce v podobě zdravých rostlin a rostlinných produktů prostých chorob a škůdců a neobsahujících cizorodé látky a svou zemědělskou činností pozitivně působit na tvorbu krajiny, pak stát, který je jejím společenským správcem, je rovněž zodpovědný vůči svým občanům za její udržování i bezpečnost potravin a tedy by měl mít také i určitou povinnost. Tuto povinnost je třeba spatřovat v realizaci funkčního systému odborného a nezávislého rostlinolékařského poradenství. Jde o to, aby tento systém byl oporou pro zemědělce a vytvářel prostor nejen pro účelné a účinné využívání přípravků na ochranu rostlin a opatření s tím spojených, ale také zabezpečoval plnění požadavků souvisejících s tzv. kontrolou podmíněnosti (cross-compliance).

Současné záměry státní správy mají charakter směřující k omezení svého vlivu v oblasti rostlinolékařské péče a snahou přenést ji do povinností samotných zemědělců, jak vyplývá ze zveřejněného dokumentu „Informace o modernizaci a restrukturalizaci řízení institucí v rámci resortu Ministerstva zemědělství“. Lze zcela chápat, s ohledem na současnou ekonomickou situaci, že jde o záměr snížit finanční zatížení státní správy, ale je třeba přitom respektovat potřebnou odbornost a profesionální úroveň v oblastech dotčených restrukturalizací.

Skutečnost, že reorganizace resortních odborných orgánů a institucí má být řešena formou služeb, nejen že nemusí být řešením úsporným, ale zejména hrozí riziko, že může být realizována v rámci jednotlivých odborných úseků bez vzájemné součinnosti odborně fundovaných pracovníků. Vzhledem k tomu, že jde o velmi závažnou a citlivou záležitost, je třeba, aby zásadnímu rozhodnutí předcházela otevřená, věcná diskuse široké odborné veřejnosti.

Nerespektování uvedených aspektů povede k ohrožení nastavených záměrů a cílů, snížení věrohodnosti a konkurenceschopnosti českého zemědělství i jeho poslání.

Jaké závěry?

Na základě uvedeného lze konstatovat, že rostlinolékařské péči v České republice chybí v současné době koncepce a nelze vystačit odvoláváním se jen na příslušné právní předpisy. Její charakter je rozkolísaný, postrádající systém nutný nejen pro účelně a účinně realizovanou kontrolní a dozorovou činnost a odborné a objektivní poradenství (přijímané a vítané zemědělskou praxí), ale také úzce napojený na vědu a výzkum a vzdělávání garantující účelnost a objektivitu použitých ochranných metod a opatření.

Pro zlepšení stavu současné rostlinolékařské péče a jejího společenského postavení s vazbou na ochranu spotřebitele a životního prostředí je třeba usilovat o:

• kvalitní zpracování „Národního akčního plánu“ ve smyslu směrnice 2009/128/ES s konkretizací závěrů, cílů a opatření pro státní správu, vědu a výzkum, oblast odborné výchovy, služby, zemědělskou praxi a ostatní dotčené subjekty za účasti odborníků a bez politických vlivů,
• zavedení funkčního systému nezávislého odborného rostlinolékařského poradenství jako nástroje nejen pro účelné využívání přípravků na ochranu rostlin a vytváření odborného zázemí pro zemědělce, ale také jako nástroje pro zajištění zdravých rostlin a bezpečných produktů a krmiv, současně s tím hledat způsob a formy financování s omezeným podílem zemědělské prvovýroby,
• účast odborníků z oblasti rostlinolékařské péče při přípravě a realizaci záměrů souvisejících s modernizací a restrukturalizací řízení institucí Ministerstva zemědělství a posuzování rostlinolékařské péče nejen jako dominantního faktoru při zabezpečování zdravé rostlinné produkce a její konkurenceschopnosti, ale také, že pozitivně působí jako významný aspekt ochrany spotřebitele a životního prostředí.