Miříkovité - Apiaceae

Dvouletá (zřídka jednoletá nebo víceletá) bylina s převážně generativním rozmnožováním.

Výrazně světlomilný typ. Škodí hlavně v travních porostech, především tam, kde není dostatečná konkurence travních druhů, či ve víceletých polních pícninách. V jednoletých plodinách se neuplatňuje, nesnáší orbu. Jedná se o významný plevel v travních porostech, zhoršuje kvalitu píce a sušení. Kromě zde popisované plevelné subspecie carota u nás roste ještě subsp. sativus, která se hojně pěstuje v polních nebo zahradních kulturách jako kořenová zelenina

Charakteristicky páchnoucí rostlina. V půdě vytváří tence vřetenovitý, větvený, bílý nebo žlutobílý kořen.

Lodyha přímá, rýhovaná, (5 -) 20 - 70 ( - 150) cm vysoká, štětinatě chlupatá, někdy nahoře větvená, vyrůstá druhým rokem z přízemní růžice, jejíž listy spolu s dolními lodyžními listy jsou žlábkovitě řapíkaté, čepel je v obrysu trojúhelníkovitá až vejčitá, 2 – 3x lichozpeřená, lístky posledního řádu eliptické, do široce čárkovitých, špičatých úkrojků peřenosečné. Horní listy jsou menší, méně dělené a přisedlé malými pochvami.

Složené okolíky s velkými obaly (3sečné až peřenosečné listeny) a celistvými, zřídka 3sečnými obalíčky, jsou za květu ploché, za plodu však nálevkovitě až kulovitě stažené a uvnitř uzavírají plody.

Květy jsou zpravidla oboupohlavné (jen zřídka v postranních okolících pouze samčí), většinou bílé, prostřední květ okolíku bývá zbarven tmavofialově. Plodem jsou ostnité dvojnažky, které se rozpadají na 2 samostatné nažky, 2 - 3 mm dlouhé, šedožluté až šedohnědé, ostnité.

Dvounažka, která se skládá ze dvou ostnitých, šedohnědých a 2–3 mm dlouhých merikarpií

VI.–VIII.

Rozmnožuje se zpravidla generativně nažkami. Kvetení probíhá od června do srpna a jednotlivě až do podzimu. Jedna rostlina vytváří průměrně asi 6 000 semen. Po uzrání jsou nažky málo klíčivé a teprve v následujícím jaru po přezimování v půdě se klíčivost zvyšuje. Klíčí nejlépe v hloubce 1 – 2 cm. Vegetativně se nerozmnožuje, neboť pupeny jsou pouze na hlavě kořene.

Šíří se do nejbližšího okolí vypadáváním semen, možné je i endozoochorní šíření, dále též osivem, nářadím, komposty, půdou, neočištěnými pytli (nažky jsou zachycené na tkanivu).