Biologická ochrana (10): Loosers & winners aneb úspěšné modely, které se (ne)prosadily

12. 03. 2025 Ing. Jiří Nermuť, Ph.D.; Biologické centrum AV ČR, v.v.i. Ochrana obecně Zobrazeno 240x

V posledním desátém zastavení u témat biologické ochrany se seznámíme s několika příběhy, které skončily (ne)úspěchem. Stejně jako ve všech odvětvích lidského snažení se občas něco povede nebo pokazí. A čas od času se něco povede opravdu fantasticky, i když se to nakonec z různých příčin úplně neprosadí. To, že ani úspěch takřka absolutní nemusí znamenat výhru, se přesvědčíme v tomto článku. Představíme si tři nesmírně úspěšné modely biologické ochrany, kterým udělala čáru přes rozpočet nečekaná adaptabilita králíka, lidská hloupost a neúprosná ruka trhu. Vydejme se na cestu do Austrálie a severní i jižní Ameriky.

Viry pro regulaci populace králíků v Austálii

Aby Australané podpořili svoje hospodářství, dovezli si do své vlasti celou řadu různých živočichů a rostlin. Bohužel tento kontinent na to po milionech let izolace nebyl stavěný, a tak vznikla spousta obrovských problémů.

Jedním z nich byl i docela obyčejný králík. Ten se přemnožil takovým způsobem, že ničil pastvu pro mnohem produktivnější ovce a také zcela devastoval mnohé přírodní lokality. Neomezený odstřel nepomáhal, a tak byl do boje proti králíkům nasazen virus myxomatózy. Ten se vyskytuje u všech králíků. Zajímavé ale je, že u těch z jižní Ameriky žádné problémy nezpůsobuje, avšak ty evropské hubí s jistotou téměř absolutní během 13 dnů od infekce. Naštěstí králíci doputovali do Austrálie právě z Evropy. Zprvu se tak zdálo, že je na úspěch zaděláno. V sezoně 1950–51 bylo infikováno 99 % králíků, což vyústilo v redukci populace o 75–95 %. Nicméně škody v některých lokalitách byly i tak stále veliké. Proto bylo rozhodnuto, že šíření viru musí být podpořeno.

Vynikajícím přenašečem viru jsou blechy, které byly do Austrálie dovezeny roku 1968. A aby šlo vše ještě lépe, byly o 25 let později na králíky vysazeny španělské králičí blechy, adaptované na vysoké teploty a sucho. Bohužel pod takto silným selekčním tlakem se rychle začala vyvíjet a šířit rezistence vůči viru a program eradikace králíka v Austrálii nakonec selhal, navzdory maximálnímu úsilí blech i výzkumníků. Nicméně určitou útěchou je, že se celková populace zmenšila, přestala růst a již nezpůsobovala tak katastrofální hospodářské škody.

Druhým pomocníkem v boji s rostoucí populací králíků se stal kalicivirus způsobující hemoragickou chorobu králíků. Tento virus jen roku 1984 zahubil podle odhadů 140 milionů králíků a choroba se šířila impozantní rychlostí 10–18 km za den. Díky viru hemoragické choroby králíků se podařilo populace zredukovat až na 5 % hodnoty oproti stavu před zahájením programu. Bohužel i proti tomuto agens si již králíci vyvíjejí rezistenci a je tak otázkou, jaký další postup Australané zvolí. Prozatím se zdá, že ve více než 70 let trvající „biologické válce“ králíci vítězí.

V boji proti myxomatóze i hemoragické chorobě zatím australský výsadek evropských králíků vítězí

Kaktusová můra pro regulaci opuncií v Austrálii

Herbivoři se v ochraně rostlin, nebo vůbec v biologické ochraně, příliš často nepoužívají, v našich končinách na ně např. nenarazíte vůbec. Jeden mimořádně úspěšný model však existuje. Shodou okolností je to jeden z největších úspěchů biologické ochrany vůbec, byť ale ani s ním to není tak jednoznačné. Žravost housenek bělásků nebo osenic je obrovská, rostliny v zahradě, popř. na poli, dokáží zlikvidovat v řádu jednotek dnů. Housenky zavíječů na tom nejsou s chutí k jídlu o nic hůře.

Absolutně nejznámější zavíječ v biologické ochraně je asi 3 cm velký Cactoblastis cactorum. Tento motýl si vydobyl slávu v Austrálii, kam si místní pěstitelé dovezli opuncie, což ale nebyl dobrý nápad. Opuncie je docela zajímavá hospodářsky využitelná rostlina, koneckonců například v Mexiku se hojně pěstuje pro jedlé plody. U protinožců, kde neměla žádné přirozené nepřátele, však celá akce vyústila v katastrofu v podobě tisíců hektarů pastvin úplně zarostlých opunciemi, takže nebylo možné ani projít, natož na nich pást ovce. Vzniklý problém tak bylo třeba řešit.

Právě v tu chvíli nastoupil na scénu zmíněný motýl, který se přirozeně vyskytuje v jižní Americe a do Austrálie byl dovezen z Argentiny. Jeho housenky se živí opunciemi tempem přímo nezkrotným, zatímco motýl je schopný urazit poměrně dlouhou vzdálenost a vyhledat živnou rostlinu i v nejzapadlejších koutech. K vysazení v Austrálii došlo v roce 1925 a během několika let se problém zcela vyřešil. Tedy téměř úplně. Opuncie samozřejmě i dnes v Austrálii najdete, jedná se ale o víceméně ojedinělé solitérní rostliny, které již nikomu starosti nedělají, neboť je drží na uzdě právě zmíněný zavíječ. Potud je to úspěch naprosto fantastický.

Později však byl motýl vysazen i na některých karibských ostrovech, kde měl regulovat z pevniny zavlečené opuncie. Bohužel asi nikoho nenapadlo nejdřív vyzkoušet, jestli není ochoten konzumovat i místí původní druhy opuncií. Samozřejmě se rychle ukázalo, že to umí, a tak vyvstal problém, jak se ho zbavit. I zde se tak potvrzuje pravdivost známého rčení: „Dvakrát měř a jednou řež“ nebo jak říkají v Austrálii: „Think twice.“

Malá ukázka toho, jak dopadne hmyz po napadení strunicemi, zde se uvolnilo klubko dospělců z těla škvora

Strunice pro regulaci larev komárů v USA

Poslední zastavení věnujeme strunicím neboli mermithidům. Se strunicemi se může potkat skoro každý zájemce o entomologii a přírodu vůbec. Jedná se totiž o velmi časté parazity brouků a měkkýšů, kteří po napadení na konci vývojového cyklu parazita uhynou. Z jejich těla se pak uvolňují obrovské, mnohdy i více než 10 cm dlouhé, bílé hlístice. Různé druhy strunic mají obyčejně velmi komplikované životní cykly, které trvají i více než jednu sezonu a mohou zahrnovat různé mezihostitele nebo střídání parazitické a volně žijící fáze.

Jediná strunice, která našla uplatnění v ochraně lidského pohodlí a zdraví, je však druh s životním cyklem poměrně jednoduchým. Tímto druhem je Romanomermis culicivorax. Ačkoliv se jedná o kosmopolitně rozšířený druh, vyskytující se na evropském kontinentu, příběh komerčního úspěchu začíná v USA, konkrétně na jezeře Charles v Luisianě. Ve Spojených státech amerických mají, na rozdíl od našich končin, poměrně pravidelně rozsáhlé problémy s přemnožením komárů. Každý, kdo někdy navštívil nějakou venkovskou oblast na Floridě, o tom jistě něco ví.

Romanomermis je ve vodě žijící parazit komářích larev, který dovede napadnout a usmrtit více než sto druhů komárů, dominantně pak druhy z rodů Culex, Anopheles a Aedes, které jsou běžné i u nás v mírném pásu Evropy.

Vajíčko této hlístice může v sedimentu na dně vodní nádrže přežívat i několik sezon. Když ovšem dojde k mechanickému podráždění, třeba v důsledku zvýšení hladiny vody nebo jen tím, že bahno zvíří nějaká ryba, vylíhne se z vajíčka parazitická larva. Ta ihned zamíří k hladině a tam při troše štěstí narazí na larvu komára. Pomocí svého styletu (bodce) si prorazí cestu do hrudní části komáří larvy a uvnitř zahájí svůj vývoj. Živiny přijímá celým povrchem těla z hemolymfy hostitele, který postupně strádá a chřadne. Za zhruba jeden týden hlístice dokončí svůj vývoj a opět si prorazí cestu, tentokrát v opačném směru, tzn. z hostitele ven. Jelikož v tuto chvíli je mnohonásobně větší, je způsobené zranění pro larvu komára vždy smrtelné. Dorostlé hlístice klesnou na dno a v sedimentu prodělají ještě jedno svlékání do dospělců, kteří se spáří a samice záhy nakladou vajíčka. Každé zhruba 3–4 týdny se tak vylíhnout nové parazitické larvy hlístic, které decimují populace komárů.

Obrovskou výhodou, kromě jednoduchého životního cyklu, je i fakt, že tato hlístice se dá velmi snadno v masovém měřítku množit v umělých nádržích s chovem komárů. Vylíhlé parazitické larvy jsou pak sklízeny a následně aplikovány formou postřiku na vodní plochy. Původně velmi úspěšný přípravek s názvem SkeeterDoom však již na trhu nenajdete, protože dnes se dává přednost levnější formě biologické regulace komárů pomocí bakterií Bacillus thuringiensis israelensis. To však nemění nic na faktu, že Romanomermis culicivorax byla svého času obrovským úspěchem a představovala vítanou pomoc v mnoha oblastech zasažených komáří kalamitou. Bohužel však strunice byly takříkajíc zaškrceny rukou trhu, který zvolil levnější variantu.

Životní cyklus Romanomermis culicivorax - ve srovnání s jinými druhy strunic je velmi jednoduchý

Závěr

V seriálu, který jste právě dočetli jsme se pokusili představit několik vybraných témat z oblasti biologické ochrany. Tu jsme pojali velmi široce a nejednou jsme se jistě dostali až za její hranice. Určitě jsme však ale ani zdaleka nepokryli vše, co by si zasloužilo pozornost. Naším cílem nebylo biologickou ochranu nekriticky adorovat, ani zatracovat tu chemickou nebo integrovanou. Během deseti dílů se nám snad podařilo ukázat, že biologické metody ochrany rostlin mají v praxi své místo a dozajista dokáží i něco nabídnout. Ale stejně jako všechny ostatní metody ochrany mají kromě nesporných výhod i své slabiny a rizika. Doufáme, že vás seriál zaujal, při jeho čtení jste se nenudili a snad se dozvěděli i něco nového.