Biologická ochrana (7): Kombinovat bioagens je třeba s rozmyslem, synergie není pravidlem

04. 12. 2024 Ing. Jiří Nermuť, Ph.D.; Biologické centrum AV ČR, v.v.i. Ochrana obecně Zobrazeno 389x

Každý, kdo někdy aplikoval nějaké pesticidy a tekutá hnojiva, jistě slyšel o tom, že je možné řadu z nich s úspěchem míchat a dosáhnout tak lepšího účinku nebo alespoň úpory času i nákladů. Mnozí si možná vyzkoušeli nějakou kombinaci takříkajíc střelenou od boku a hořce zaplakali nad výsledkem.

Základní poučka říká: „Kombinovat ano, ale pouze ověřené, povolené a doporučené přípravky.“ V opačném případě hrozí to, že zvolená kombinace přípravků bude mít mizivý účinek, což je ta lepší varianta. Horší variantou je pak poškození aplikačního zařízení nebo vážné poškození porostu, třeba silnou fytotoxicitou směsi. A noční můrou je vyhubení včelstev v širokém okolí!

Míchání chemických a biologických přípravků

U chemie nás od přílišné vášně pro míchání neznámých roztoků odrazují zjevné následky, u bioagens to tak bohužel není. Spousta uživatelů si řekne: „Čím více užitečných organizmů, tím lépe, je to přírodní, určitě nikomu neublížíme“. Je ale takový přístup správný? Opravdu nezáleží na tom kolik, čeho a kam vypustíte? Správně to být může, ale i nemusí, podobně jako v případě chemie můžete mít šťastnou ruku anebo se pořádně spálit.

Pokud chcete používat biologickou ochranu, určitě se zamyslete nad tím, co a proti čemu budete používat a kdy agens do porostu vypustíte nebo aplikujete. V dnešním článku si povíme něco o tom, že ani v biologicky založené ochraně nemusí vždy dojít k synergii nebo aditivnímu efektu, mohou totiž nastat i fatální selhání, tedy vztahy antagonistické.

Mšice a jejich regulace

Začneme u mšic. Ty mají celou řadu přirozených nepřátel z řad patogenů, predátorů i parazitoidů. Řada z nich, zvláště predátorů a parazitoidů, je celkem široce dostupná. Dokonce můžete na trhu narazit na mixy různých druhů parazitoidů z rodu Aphidius, případně i kombinace různých rodů. Důvod je celkem zjevný: tak jako různé druhy mšic mají různou velikost, jsou nestejně velcí i různí parazitoidi. Někteří preferují větší druhy hostitelů, jiní zase menší. Pokud si jako pěstitel nejste jisti, který druh mšice ve svém skleníku máte, nebo pokud váš skleník osídlilo hned několik druhů různě velkých mšic, určitě vás celkem správně napadne, že takový kombinovaný prostředek je vlastně skvělý nápad. A on to skutečně dobrý nápad je. V tomto případě můžete dosáhnout mnohem lepšího účinku, než v případě výběru a vypuštění jen jednoho druhu parazitoida. Jistá míra konkurence mezi parazitoidy bude, ale zároveň každý bude mít svoji vlastní niku, neboť každý druh má určitou hostitelskou preferenci. Účinek společné aplikace tedy bude vyšší.

Různé druhy mšicomarů preferují různě velké mšice, je tak možné je s úspěchem kombinovat

Mšice ovšem mají i jiné přirozené nepřátele, např. slunéčka. Nedočkavý pěstitel nebo pěstitel lajdák, kterému se mšice přemnožily, bude zcela jistě hledat rychlé řešení. Pokud nebude chtít z nějakého důvodu sáhnout k postřiku ať už syntetickým pesticidem, nebo třeba azadirachtinem, nabízí se mu jak parazitoid, tak slunéčko. Slunéčka pochopitelně přináší velmi rychlé řešení, dokáží skleník vyčistit během několika dní, zatímco parazitoid bude o poznání pomalejší. Tady však přichází pěstitelova úvaha. Usnadním si práci a vypustím slunéčka i parazitoidy, protože co nezvládnou slunéčka, to dodělá parazitoid a ten mi pak poskytne ochranu i v době, kdy slunéčka pro nedostatek potravy uhynou nebo se odstěhují.

Nápad je to jistě pěkný, ale bohužel naprosto chybný. Vypustit do cílového porostu tyto dva přirozené nepřátele společně je jen vyhazování peněz. Slunéčka totiž zkonzumují mšice dříve, než se parazitoid rozkouká. Následně takovému mšicomarovi, až na pár šťastlivců, nezbude nic jiného, než v tichosti zemřít hlady a potomky nezanechat. Kombinace rychlého predátora a pomalejšího parazitoida se tak nemusí vyplatit. Parazitoida bychom měli použít na počátku výskytu škůdce v době, kdy je nízká populační hustota mšic, neboť prostorově izolované mšice si najde lépe než slunéčko, které se naopak hodí více pro silný výskyt a rychlé potlačení již velkých kolonií. Druhá vhodná chvíle pro aplikaci parazitoida je, když kalamitní výskyt potlačíme a původní predátor z porostu víceméně zmizí. Dohromady a v jeden čas to ale smysl nedává.

Slunéčka není vhodné kombinovat s parazitoidy mšic

Ochrana pomocí užitečných hub

Podobně zapeklité mohou být i aplikace entomopatogenních hub. V našich podmínkách je asi nejrozšířenější houba Beauveria bassiana, případně Cordyceps fumosorosea (dříve Isaria fumosorosea). Tyto houby se aplikují postřikem na list nebo zálivkou či zapravením do půdy. Dokáží hubit obrovskou spoustu hmyzu, jako jsou např. housenky bělásků, můr či obalečů, larvy i dospělce mandelinky bramborové nebo larvy nosatců. Na mšice úplně nejlepší volbou nejsou, přesto ale mohou do ochrany proti nim zasáhnout. V našich vlastních výzkumech jsme se zabývali tím, zda mohou různá bioagens pomáhat při šíření spor hub. Jedním z našich modelů byly i dvě výše zmíněné houby a dva přirození nepřátelé mšic: Aphidius colemani a Aphidoletes aphidimyza. Zajímalo nás, jak tyto dva docela mobilní druhy dokáží šířit konidie hub v prostoru a jak je případně tyto houby ovlivní.

Celkem se podle předpokladu ukázalo, že mšicomar A. colemani není pro šíření spor v prostředí dobrou volbou. Naproti tomu dravá bejlomorka A. aphidimyza je v šíření konidií, zvláště C. fumosorosea, opravdový přeborník. A proč to tak dopadlo? Důvodů může být řada, ale nabízí se jeden dosti pravděpodobný. Mšicomar má prakticky holé, hladké tělo, zatímco bejlomorka je chlupatá, a tak na ní spory lépe ulpívají. Zároveň se ale ukázalo, že pokud na těle mšicomara ulpí nějaká spora B. bassiana (překvapivě ne C. fumosorosea), dosti často uhyne na infekci touto houbou. Bejlomorka však po kontaktu se sporami hub nehyne, nebo jen v malé míře. Opět ji nejspíš chrání její chlupy. Spora houby ulpí a klíčí přímo na těle mšicomara, kterého tak může snadno zahubit, zatímco v případě bejlomorky zůstane spíše zachycená na ochlupení daleko od vlastního povrchu těla.

Blastospory houby Beauveria bassiana přichycené na těle hlístovky Heterorhabditis bacteriophora

Jaké z tohoto jednoduchého experimentu plyne ponaučení? Nikdy neaplikujte postřikem houbu B. bassiana v porostu, kam byl vypuštěn mšicomar A. colemani (aplikace spor zálivkou do půdy patrně vadit nebude). Houba vám sice pomůže vyhubit některé druhy hmyzu, ale zároveň zlikviduje i značnou část populace mšicomara a problém se mšicemi tak potrvá. Na závěr ještě jedno varování. B. bassiana omezuje i líhnutí parazitoida z mumifikovaných mšic. Pokud byste tedy chtěli využít přirozené nepřátele mšic a entomopatogenní houby, bude lepší volit A. aphidimyza a C. fumosorosea. Tyto dva druhy se snesou bez větších ztrát na životech bejlomorky, a navíc bejlomorka houbu roznese v porostu.

U entomopatogenních hub ještě chvíli zůstaneme. Jejich účinku na škůdce můžeme využít jak při listové aplikaci, tak zapravením nebo zálivkou do půdy. Tam opět mohou hubit např. drátovce, ponravy, různé housenky a jiné organizmy.

Hlístovky a draví roztoči

Výše uvedení hostitelé mohou posloužit nejen houbám, ale i entomopatogenním hlísticím rodu Steinernema a Heterorhabditis, kterým říkáme hlístovky. Entomopatogenní houby i hlístovky se přirozeně vyskytují v půdním prostředí a jelikož sdílejí stejné hostitele, nabízí se zásadní otázka. Jak to, že se ještě vzájemně nevyhubili a proč mohou na jedné lokalitě existovat oba organizmy? Tajemství se skrývá v metabolitech, které houby a také symbiotické bakterie hlístic produkují. Ty totiž zabraňují růstu jiných organizmů a zároveň ostatní organizmy odpuzují. Pokud tedy hlístovka narazí na vhodného hostitele, který je čerstvě napadený entomopatogenní houbou, docela spolehlivě to pozná a raději se vydá hledat jinou oběť. Kdyby totiž do takového hostitele vlezla, pravděpodobně by zahynula. Zjevně i v tomto případě platí ono známé: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Občas se ale stane, že ke společné infekci přece jen dojde. Pak jde doslova o minuty. Z našich vlastních výzkumů plyne, že pokud bude mít hlístovka před houbou hodinový náskok, má vyhráno. Její bakterie už bude namnožená tak, že houbu potlačí a hlístovka přežije. Bude-li však náskok hlístice menší, zdaleka to tak jisté nemá a boj se odehraje doslova chemickými zbraněmi. Častěji zvítězí houba a občas zahynou oba organizmy, tedy houba i hlístovka. O hmyzím hostiteli zde ani nemluvíme, ten to má spočítané vždy. Přesto se ale může společná aplikace entomopatogenních hlístic a hub vyplatit. Hlístice jsou v půdním prostředí poměrně mobilní a v případě rodu Heterorhabditis dokáží spory hub, nacházejících se na povrchu jejich těla, docela efektivně šířit. Z toho může jinak nepohyblivá spora entomopatogenních hub těžit. Dostane se blíže k hostitelům, neboť hlístovka se ochotně za svými hostiteli pohybuje. Výhoda ale spočívá především kombinaci rychlého účinku hlístic, které hubí hostitele během 24–48 hodin. Po vyhubení vhodných hostitelů následně početnost hlístovek poměrně rychle klesá. Naproti tomu hlístovkami roznesené spory hub dokáží přečkávat v půdě lépe a delší čas. Poskytnou tak dlouhodobou ochranu.

Ke konci článku už jenom zmíníme, jaký vztah mají hlístice a roztoči. Určitě se nemusíme bát aplikovat listové roztoče a půdní hlístice. Až na nějaké nepříliš časté náhody se tyto dva organizmy nikdy nepotkají. Problém ale nastane, když nás kupříkladu napadne řešit výskyt larev brouků hlísticemi a zároveň potlačit třásněnky pomocí půdních roztočů. Třásněnky sice škodí na listech, ale část svého vývoje prodělávají v půdě, a tak může být půdní roztoč, např. Stratiolaelaps scimitus, docela rozumnou volbou. Bohužel však není dobrý nápad takového roztoče aplikovat do půdy, kam jsme krátce před tím aplikovali entomopatogenní hlístice. Dravý půdní roztoč totiž obvykle hlísticí nepohrdne, a tak nám pomůže zredukovat nejen třásněnky ale také užitečné hlístovky. Pokud bychom tedy chtěli využít výhod obou agens, je nutné aplikovat hlístice dříve a s aplikací roztoče počkat alespoň týden nebo i déle. V opačném případě by nemuselo vše dopadnout podle plánu. Mimochodem i hlístice, byť v menší míře, napadají větší druhy roztočů, např. kořenohuby, u kterých způsobují až 20% mortalitu. Roztoč Stratiolaelaps scimitus je sice malý, ale pořád je zhruba stejně velký jako kořenohub, a tedy se zde nabízí jistá možnost i pro hlístici.

Hlístice skutečně mohou napadnout i nepatrného roztoče, jako tohoto kořenohuba; zdravá samice A, napadená samice B a detail s hlísticemi C, D

Shrnutí závěrem

V dnešním článku jsme si ukázali, jak komplikované to může být s aplikací různých přirozených nepřátel škůdců. Mnozí z nich jsou nepřáteli i sami sobě, popř. se dokáží různými způsoby negativně ovlivňovat. Synergické a aditivní efekty se dají sice pozorovat velmi často, ale stejně často je to i naopak. Výhodou společných aplikací různých bioagens je to, že se v nejhorším případě vzájemně vyhubí, častěji ale budou mít jen menší účinek a rozhodně nepoškodí techniku a už vůbec ne cílový porost. Pokud však budete chtít využívat více různých přirozených nepřátel různých škůdců, bude dobré se trochu zamyslet, zda by si nemohli vzájemně konkurovat. Možná nebude od věci prostudovat dostupnou literaturu, případně se obrátit na odborníka, který vám vysvětlí, co je a co není rozumné.