Choroby a škůdci majoránky

29. 10. 2019 Doc. Ing. Ivana Šafránková, Ph.D.; Mendelova univerzita v Brně Ochrana obecně Zobrazeno 5266x

Původním místem výskytu majoránky je jihozápadní Asie a severní Afrika. Pěstovali ji již ve starověku v Egyptě, v Řecku ji používali na výrobu mastí pro zvýšení lesku vlasů, přidávali ji do vína k získání lásky, případně jako léčivou rostlinu proti bolestem uší a zubů.

Řekové také obětovali majoránku jako kadidlo na počest Afrodity - bohyně lásky a krásy. Majoránka byla považována také za symbol blaženosti. Ve střední Evropě se majoránka používá od 16. stol., v současné době se pěstuje téměř ve všech zemích mírného pásma severní polokoule. Jméno je pravděpodobně odvozeno z arabštiny "لا يقارن" = nesrovnatelný.

Majoránka zahradní (Majorana hortensis Moench., syn. Origanum majorana L., Laminaceae) se pěstuje především jako koření. Její využití jako léčivé rostliny je v současné době spíše v lidovém léčitelství k podpoře vylučování žaludečních šťáv a slizu či proti křečím. Výtažky z majoránky se přidávají do mastí proti revmatismu či do koupelí proti nachlazení. V éterickém oleji je obsažen zejména sabinenhydrát (40–80 %), terpinen-4-ol a další monoterpeny, fenolflykosidy (0,4–1 %), flavonoidy, třísloviny a triterpeny.

Choroby

Majoránka nesnáší vysokou vlhkost či přelití, je tolerantní k suchu, a pouze za velmi suchého počasí je nezbytná závlaha. Při předpěstování sazenic, či za vlhkého počasí, mohou být rostliny napadeny houbám podobnými organizmy, kam patří různé druhy rodu Pythium. V počátečním stadiu se napadení projevuje charakteristicky zahnědlými špičkami kořenů. Hnědnutí a hniloba se velmi rychle rozšíří na celé kořeny. V pokročilém stadiu napadení odumírají postranní kořeny, což se může někdy projevit zesílenou tvorbou nových postranních kořenů, které ale opět po napadení rychle hnědnou, zahnívají a odumírají. Změna zbarvení se šíří i na bázi výhonů, případně na bazální listy, které následně černají a odumírají. Půdní patogeny rodu Pythium vytvářejí v odumřelém pletivu silnostěnné trvalé spory (oospory), které přežívají v půdě. Za dostatečné vlhkosti, a za přítomnosti vhodné hostitelské rostliny vylučující kořenové výměšky, oospora vyklíčí a tvoří sporangiofor se ve sporangiem. Ze sporangií uvolňované bičíkaté zoospory se ve vodě aktivně šíří a infikují další kořeny. Mycelium, které se rozrůstá v pletivu, způsobuje uhynutí kořenů. Optimální teplota pro vývoj patogena závisí na druhu pytia, většinou se pohybuje mezi 20–30 °C, u P. aphanidermatum dosahuje až 36 °C. Pythium spp. jsou obyvatelé půdy napadající nejrůznější druhy rostlin, a za vlhkého počasí, či v přemokřeném substrátu, se velmi rychle rozmnožují a šíří. Ochranná opatření zahrnují především úpravu zálivky, zabránění přemokření substrátu a utužení půdy, harmonickou výživu, nepřehnojování dusíkem a likvidaci napadených sazenic. V případě potřeby lze využít fungicidní ošetření před výsevem či po výsadbě.

Po výsevu se často vyskytuje padání klíčních rostlin, na němž se podílejí půdní houby, zejména r. Alternaria, Rhizoctonia a Fusarium. Napadení se projevuje nerovnoměrným vzcházením a mezerovitostí porostu. Báze klíčních rostlin hnědne a zaškrcuje se, rostliny v hnízdech vadnou, padají a odumírají. Starší rostliny, i při dostatečné vlhkosti půdy, vadnou a vrcholky výhonů se hákovitě ohýbají, listy žloutnou a zasychají. Infikované rostliny nápadně zaostávají v růstu. Proti těmto houbám lze osivo mořit, případně aplikovat fungicidní zálivku.

U starších rostlin způsobuje Alternaria sp. skvrnitost listů, podobně jako rez mátová Puccinia menthae. Napadení rzí se projevuje na rubové straně listů malými, světle oranžovými, žlutými či hnědými praskajícími puchýřky, nové výhony mohou být světleji zbarvené a deformované. Následkem napadení zasychají velké části listů a opadávají. Rez, původně popsaná na mátě, se může z blízkého porostu máty rozšířit i na majoránku. Preventivně je nutné napadené části odstranit.

Na majoránce byly identifikovány také viry, např. virus bronzovitosti rajčete (Tomato spotted wilt virus) nebo virus mozaiky vojtěšky (Alfalfa mosaic virus), projevující se bílou až žlutou mozaikou.

Škůdci

Rostliny majoránky někdy poškozují okusem listů škůdci, zejména housenky motýlů nebo dospělci mandelinky mátové s kovově zelenými, lesklými krovkami.

Drobné, bělavé, tečkovité skvrny jsou často následkem sání křísků či klopušky (Halticus saltator).

Za teplého suchého počasí se občas vyskytují na majoránce svilušky (Tetranychus urticae). Na listech se objevují bílo-žluté tečky, které postupně hnědnou, na rubu listů, případně vrcholcích výhonů, či mezi řapíkem listu a stonkem, se objevují jemné pavučinky. Na rubu listů se vyskytují jak dospělci, tak larvy a vajíčka. Posáté listy mohou žloutnout a opadávat.

Při posátí třásněnkami (Frankliniella occidentalis) bývají listy ve vrcholcích deformované. Při bližším prohlédnutí jsou stříbřité skvrny pokryty tmavými tečkami výkalů.

Ze škůdců bývají na vrcholových částech výhonů zaznamenány mšice (Myzus persicae), způsobující sáním rostlinné šťávy žloutnutí a deformace listů, výhony jsou zakrnělé.

Listové miny jsou výsledkem činnosti larev vrtalky (Chromatomyia horticola).

Stonky mladých rostlin po přesazení mohou být v úrovni půdy odděleny od podzemní části, při pozdějším napadení jsou ve stoncích nepravidelné dutiny. Původcem jsou larvy osenice (Agrotis spp.), které poškozují rostliny obvykle během noci a přes den se ukrývají v půdě kolem napadených rostlin.

Ochrana

K ochraně proti původcům chorob a škůdcům majoránky nejsou v současné době povoleny žádné přípravky.

Majoránka napadená půdními patogeny rodu Pythium

Poškození sazenic majoránky třásněnkami

Poškození listů majoránky třásněnkami