Invazní plevele (4) - Plevelné proso seté
13. 08. 2019 Plevele Zobrazeno 5084x
Proso seté je na území ČR známé především jako teplomilná obilnina, která je dnes pěstována především jako ptačí zob a na výrobu jáhel. Od konce 20. století se u nás stále častěji vyskytuje i ve formě plané - jako plevel. Nejedná se tedy o výdrol kulturního prosa, ale o samostatné plané populace, které se liší svou biologií i škodlivostí. Plevelné proso zapleveluje převážně širokořádkové plodiny, které později zapojují porost, hlavně kukuřici, ale i řepu či sóju.
Popis
Proso seté (Panicum miliaceum L.) je jednoletá, teplomilná, nepřezimující tráva (lipnicovité, Poaceae). Dorůstá kolem jednoho metru, v porostech kukuřice bývají jednotlivé rostliny vyšší. Listové pochvy i čepele mají dlouze chlupaté a po opatrném vyjmutí ze země můžeme pozorovat, že na rostlině jsou stále (až do dospělosti) přichyceny tmavě zbarvené, ztvrdlé pluchy, které obalovaly obilku. U dospělých rostlin jsou listové pochvy poměrně hustě dlouze chlupaté, chlupy na listových čepelích jsou řidší, kratší. Ouška chybí, jazýček je nahrazen hustým věnečkem chlupů. Na okrajích pozemků nebo v případě řidších porostů plevelné proso silně odnožuje, často tvoří kromě bohaté vrcholové laty na každém stéble ještě boční květenství, vyrůstající z nodů pod hlavní latou. Květenství bývá zelené, ale může být i nafialovělé až tmavě fialové, někdy mívá mírný antokyanový nádech celá rostlina. Na rozdíl od intenzivnějších odrůd kulturního prosa bývá lata volná, na všechny strany rozkleslá, široce rozprostřená a obilky ve zralosti samovolně vypadávají. Nezralé obilky bývají nahnědlé nebo šedohnědé, za zralosti nejčastěji tmavě hnědé až černohnědé, lesklé, značně velké, 2 × 3 mm, charakteristického tvaru, jako u kulturního prosa.
Hlavně podle tmavé barvy obilek a jejich předčasného vypadávání můžeme plevelné proso odlišit od kulturního.
Klíční rostliny prosa setého
Rozkladitá lata plevelného prosa
Biologie a ekologie
Plevelné proso seté vzniklo pravděpodobně jako následek hybridizace mezi kulturní formou a divoce rostoucími populacemi prosa, původ však dosud nebyl jednoznačně prokázán. Stejně tak je možné, že se jedná čistě o zplanělé kulturní proso - tak je tomu bezpochyby u severoamerických populací.
Plevelné proso seté se rozmnožuje pouze generativně, v porostu vytvářejí rostliny obvykle 2–5 hlavních lat, z nichž každá produkuje 400–700 obilek a větší počet lat postranních s nižší produkcí. Obilky mají po dozrání silnou primární dormanci, která na podzim s poklesem teploty plynule přechází v dormanci vnucenou, takže až do pozdního jara příštího roku neklíčí. Na rozdíl od kulturního prosa, jehož výdrol vzchází za příhodného počasí hned po sklizni a může být mechanicky regulován, jestliže ponecháme dozrát a vysemenit plevelné proso, značná část vyprodukovaných obilek obohatí půdní zásobu, ve které mohou přežívat pět i více let.
V zahraničí se v oblastech, kde se plevelné proso vyskytuje dlouhodobě a hojně a současně dochází k pěstování kulturního prosa, vyskytují četné přechodné formy, které se liší hlavně zbarvením obilek a délkou dormance a přežívání v půdě - čím jsou obilky tmavší, tím delší je jejich dormance, a tím perzistentnější je půdní zásoba. Obilky mohou vzcházet ze značného rozpětí hloubek, udává se, že od povrchu až do 13 cm v závislosti na charakteru půdy. Nejlépe však vzcházejí z hloubky přibližně 2–3 cm. V našich podmínkách se klíční rostliny objevují hromadně od druhé poloviny května.
Obilky většinou vypadávají do bezprostřední blízkosti mateční rostliny. Jejich významným šiřitelem je však člověk. Na další pozemky se obilky dostávají hlavně spolu s nečistotami, ulpívajícími na zemědělské mechanizaci a s organickými hnojivy. Pak stačí, aby na novém stanovišti několik rostlin dozrálo a po dvou či více letech může být zamořen celý pozemek. Proto je třeba reagovat i na jednotlivé výskyty, vzešlé rostliny z porostů odstraňovat, nenechávat dozrát.
Škodlivost
Plevelné proso se díky lidské činnosti dokáže dostat do nových oblastí a tam se na polích rychle rozšířit. Schopnost rychlého šíření na orné půdě dokládá příklad Spojených států amerických. První zprávy o plevelném prosu byly zaznamenány na počátku 70. let 20. století, kdy byly hlášeny výskyty plevelné trávy odolné vůči herbicidům používaným do kukuřice. Počátkem 80. let už bylo prosem zapleveleno 200 000 ha, v roce 1987 se tato plocha odhadovala na 500 000 ha. Ve stejné době se šířilo i v jižní Kanadě.
Na nádražích nebo na rumištích nacházíme jednotlivé rostliny nebo menší skupiny, zato v polních kulturách roste často hromadně, silně potlačuje plodinu, bohatě plodí a vytváří dlouhodobou půdní zásobu obilek. Může se vyskytnout i v řidších porostech obilnin.
V ČR patří mezi invazní plevele, které se již natrvalo usadily v teplejších polohách a u nichž se předpokládá další šíření hlavně v kukuřičné a řepařské výrobní oblasti. Škodlivost tohoto druhu je v oblastech hojnějšího výskytu značná, v porostech kukuřice může způsobit až 20% ztráty na výnosech, v řidších porostech dokáže dosáhnout až 100% pokryvnosti.
K zavlečení dochází v počátcích invaze prostřednictvím osiva. V osivu kulturního prosa může být příměs plevelného prosa, které je pak v porostu přehlédnuto nebo považováno za odrůdovou nečistotu. Výskyt v následujících letech je pak snadno považován za rostliny vzcházející ze sklizňových ztrát, jimž není přikládán větší význam. Vzhledem ke snadnému vypadávání se semena snadno dostávají do půdní zásoby, která je velmi perzistentní.
Plevelné proso je teplomilné a značně odolné suchu. To mu v posledních letech značně nahrává, dokáže vyrůst a plodit i v takových podmínkách nedostatku vody, kdy se nedaří ani plodině, ani většině ostatních plevelů.
Výskyt v ČR
První výskyty plevelného prosa v Evropě byly zaznamenány v Rakousku. Odtud se rozšířilo do sousedního Maďarska a následně (70. léta) i do tehdejšího Československa, konkrétně na jižní Slovensko a jižní Moravu. Hlavním způsobem zavlékání v této době byly přejezdy sklízecích mlátiček během žní. Tomu odpovídá i současný charakter rozšíření, kdy nejvyšší podíl pozemků, zaplevelených prosem, je právě na jižní Moravě. Proso je zde velmi časté na okrajích porostů kukuřice, ani současná série suchých let mu vzhledem k jeho nárokům na prostředí příliš nevadí.
Kromě jižní Moravy se s ním můžeme častěji setkat ve středním Polabí a v Poohří (řepařská výrobní oblast). I zde je plevelem především v porostech kukuřice, dále je časté v cukrovce, sóje. Problémem je jeho výskyt v porostech kulturního prosa - zde proti němu nelze nijak zasáhnout, v případě množitelských porostů se dostává i do osiva. Příměs plevelného prosa byla zaznamenána jak v krmivech pro ptactvo, tak i ve směsích pro zakládání biopásů.
Ohnisko výskytu plevelného prosa v porostu cukrovky
Možnosti regulace
Podobně jako u jiných invazních druhů, je i v případě plevelného prosa nejúčinnější formou ochrany prevence. Důležitou zásadou prevence je zařazovat v osevním postupu plodiny, ve kterých se snadno reguluje. Vhodné jsou z tohoto pohledu hustě zapojené porosty ozimů a víceleté pícniny.
K potlačení prosa může přispět i opakovaná mechanická kultivace. Nejúčinnější je začít s kultivací hned po vzejití porostu a pokračovat až téměř do jeho zapojení. Tím lze dosáhnout až 95% kontroly plevelného prosa, avšak při vyšším zaplevelení je toto opatření nedostačující. U kukuřice pomáhá omezovat proso i pěstování v užších řádcích, kdy porosty rychleji uzavírají řádky.
Chemická ochrana proti plevelným prosům nemusí být zvlášť náročná a nákladná, protože proti němu působí celá řada herbicidů použitelných i proti dalším prosovitým trávám - ježatce kuří noze, bérům a rosičce krvavé. Problémem ochrany však někdy bývá v tom, že není výskyt prosa očekáván, zvláště v oblastech kde se dosud teplomilné trávy nevyskytují a před nutnost řešit vzniklou situaci je pěstitel postaven až ve fázi, kdy jsou již možnosti ochrany omezené vzhledem k růstové fázi plodiny i plevele. Vzhledem k tomu, že se zpravidla proso vyskytuje na pozemcích, kde se o zaplevelení dlouhodobě ví, je rozhodování o způsobu ochrany snadnější v tom, že se nabízí i možnost preemergentní ochrany.
Nejsnadnější je ochrana ve dvouděložných plodinách: cukrovce, bramborách slunečnici, hrachu, kde lze za vhodných vláhových podmínek dosáhnout poměrně dobré účinnosti některými půdními herbicidy (metolachlor, pethoxamid, dimethenamid, atd.). Za sucha je však nutné použít některý ze široké nabídky postemergentních graminicidů (fluazifop, haloxyfop, quizalofop, propaquizafop, cycloxydim, clethodim).
V porostech kukuřice je možné použít preemergentně, či časně postemergentně některé kombinované přípravky, zejména ty obsahující isoxaflutole (Adengo). Za vhodných vláhových podmínek však vykazují dobrou účinnost také přípravky obsahující acetamid v kombinaci s terbuthylazinem (Akris, Gardoprim, Bolton, Balaton, Koban, atd.). Na proso ve fázi 3 a více listů lze použít některé sulfonylmočoviny, především foramsulfuron (Equip, Maister) a rimsulfuron (Titus). Velmi dobrou účinnost mají také některé triketony, především tembotrione (Laudis) nebo kombinované přípravky (Elumis, Principal, Arigo, Nikita, atd.).
Zaplevelení okraje porostu kukuřice plevelným prosem setým
Plevelné proso je konkurenčně velmi zdatné
Další články v kategorii Plevele
RSS
RSS