Plevelná řepa - komplexní pohled
26. 07. 2021 Plevele Zobrazeno 2410x
Plevelná řepa se pro pěstování cukrovky stala na řadě pozemků limitujícím faktorem. Její výskyt může být tak intenzivní, že již není možné cukrovku na tyto pozemky zařazovat. V současné době se objevují nové možnosti, jak výskyt plevelné řepy v cukrovce regulovat, i ty však s sebou přinášejí určitá rizika, na která je nutné brát ohledy.
Biologie, výskyt a možnosti regulace plevelné řepy v jednotlivých plodinách byly popsány v Agromanuálu č. 8/2019. V aktuálním článku se podrobněji zaměříme na původ a význam plevelné řepy a konsekvence jejího výskytu.
Planá řepa a její domestikace
Rod řepa (Beta) pochází z oblasti Středomoří, odkud se přirozeně rozšířil do přímořských oblastí Evropy a dále na východ až do Indie. V současnosti se obvykle rozlišuje 8 samostatných druhů s řadou poddruhů. Nejvýznamnějším zástupcem je řepa obecná (Beta vulgaris), která roste jak ve středomořské, tak i atlantické části evropského pobřeží až po Balt nejen v bezprostřední blízkosti moře, ale proniká i na narušovaná místa ve městech, podél cest a podobně. Tato planá forma je označovaná jako poddruh B. vulgaris subsp. maritima, řepa přímořská, v minulosti považovaná za samostatný druh (B. maritima). V populacích řepy přímořské se vyskytují jedinci jednoletí (často převažují ve Středomoří), dvouletí i vytrvalí, kteří jsou typičtí pro severní oblasti jejího výskytu.
Příbuzná řepa velkoplodá (B. macrocarpa) roste planě pouze ve Středomoří a je převážně jednoletá. Jako zavlečená je spolu s řepou obecnou udávána i ze Severní Ameriky (Kalifornie). Některé americké populace plevelné řepy jsou geneticky blízké řepě velkoplodé, jejich křížení s řepou obecnou je ale velmi vzácné, řepa velkoplodá je téměř výhradně samosprašná.
Jediným druhem, který byl domestikován, je právě řepa obecná. Domestikované formy jsou označované jako poddruh B. vulgaris subsp. vulgaris a následně odlišovány jako variety nebo jen jako skupiny kultivarů. Jako první byly na Blízkém Východě před 3 500 až 4 000 lety vyšlechtěny listové formy řepy. Vznikly pravděpodobně domestikací planých řep, které rostly jako plevel v tehdy pěstovaných zrninách (divoké řepy se v této oblasti jako plevel stále vyskytují). Když pak začaly být listové řepy v průběhu prvního století pěstovány i v Evropě, docházelo prostřednictvím hybridizace s Beta vulgaris ssp. maritima ke zvyšování obsahu cukrů. Později byly na území dnešního Íránu a Iráku vyšlechtěny z listových řep řepy s kořenovou bulvou a po jejich zavedení do Evropy a zkřížení se sladkými listovými formami byl dán základ dnešním formám řepy cukrové. Původní plané formy se ale při šlechtění cukrovky používají i dnes. Cukrovka sama o sobě je totiž plodinou s malou genetickou variabilitou, všechny moderní odrůdy pocházejí ze Slezské řepy, vyšlechtěné koncem 18. století Achardem.
Původ plevelné řepy
Jak již bylo uvedeno výše, plané druhy a formy řep se jako polní plevele uplatňují již celá tisíciletí. Až v souvislosti s rozšířením pěstování cukrovky se ale z těchto plevelných řep stal ekonomicky závažný problém.
První zprávy o významnějším výskytu plevelné řepy v porostech řepy kulturní pocházejí ze Severní Ameriky z konce dvacátých let 20. století (1928) z Kalifornie. Genetické a molekulárně biologické studie z posledních let ale prokázaly, že se v tomto případě jedná především o planou řepu velkoplodou (B. macrocarpa).
Evropské populace plevelné řepy jsou výsledkem hybridizace kulturní řepy a plané řepy přímořské, jedná se tedy o křížence dvou poddruhů řepy obecné (B. vulgaris subsp. vulgaris × subsp. maritima). Vznik těchto kříženců a jejich rozšíření souvisí s produkcí osiva řepy v oblastech, kde se zároveň vyskytuje i planá řepa přímořská. Jedná se především o oblasti jihozápadní Francie a severovýchodní Itálie. Lokální francouzské populace řepy přímořské se vyznačují vysokým podílem jednoletých jedinců a výskytem na narušovaných stanovištích mimo mořské pobřeží, což po hybridizaci s kulturní řepou umožnilo vznik plevelných forem, které byly dobře adaptované na podmínky orné půdy.
Řepa obecná je cizosprašná a i když při produkci osiva v okolí výrazně převládá pyl kulturní řepy, může dojít k přenosu pylu plané řepy i na vzdálenost několika kilometrů. Pravděpodobnost hybridizace se zvyšuje se zmenšující se vzdáleností, případně přímo s výskytem plané řepy v množitelském porostu. Následně se ve sklizeném osivu nacházejí hybridní jedinci, kteří po distribuci osiva a jeho zasetí vzcházejí v oblastech pěstování řepy. Část z nich je jednoletá a tedy vykvete a vytvoří plody, které po dozrání vypadávají na povrch půdy a následným zpracováním se dostávají do větších hloubek a vytvářejí půdní zásobu, ze které vzcházejí v následujících letech.
Její rozšíření do řepařských oblastí Evropy spadá především do poslední čtvrtiny 20. století. V polovině 70. let 20. století byla ve Velké Británii zjištěna na polích jednoletá forma řepy s dormantními semeny. Byla označena jako weed beet - plevelná řepa. Na pozemky se dostala jako příměs v osivu a během 5 let se rozšířila na 25 % ploch pěstování cukrovky. Po prvotním zavlečení s osivem cukrovky se ve všech zemích dokázala rychle uchytit a brzy se stala významným plevelem.
Plevelná řepa v ČR
V době, kdy bylo osivo cukrovky produkováno na našem území, bylo riziko zavlečení plevelné řepy minimální. Řepařství, včetně šlechtění odrůd cukrovky a množení jejich osiva, mělo na našem území dlouhou tradici. Vzhledem k tomu, že se u nás plané formy řepy nevyskytují, možná hybridizace a kontaminace osiva nepřipadala v úvahu.
První zprávy o možném budoucím problému s plevelnou řepou se v ČR objevovaly v první polovině 80. let, tehdy jim ale nebyla věnována pozornost. Po přesunutí produkce osiva do jižnějších oblastí Evropy (vhodnější klima, vyšší kvalita získaného osiva) se ale situace rychle změnila. Velmi brzy došlo ke kontaminaci osiva kříženci s jednoletou řepou a tito se začali objevovat i na našich polích. Po zavlečení s osivem se plevelná řepa na našem území rychle rozšířila a již v polovině 90. let 20. století byla na řadě pozemků velmi hojná, odhaduje se, že se již tehdy vyskytovala na 50 % polí, na kterých se cukrovka pravidelně pěstovala.
Její uchycení a rychlé rozšíření je možné dát do souvislosti se změnami v pěstební technologii řepy. Vzhledem k rozšíření jednoklíčkového osiva, intenzivnějšímu používání herbicidů a úbytku pracovních sil v zemědělství se postupně upouštělo od ručního jednocení a okopávky řepy. Právě tyto pracovní operace by přitom dokázaly podchytit výskyt kvetoucích řep už v počátku, stejně jako následný výskyt plevelné řepy v prostoru mezi řádky. Intenzivní herbicidní ochrana s využitím selektivních přípravků, která dokázala efektivně regulovat prakticky celé spektrum plevelů v porostech cukrovky, na plevelnou řepu samozřejmě nefunguje. Počátky výskytu byly značně podceněny - vzhledem k nedostatku zkušeností s tímto plevelem byly rostliny plevelné řepy považovány za vyběhlice, vykvetlice - tedy jedince kulturní řepy, kteří kvetou již v prvním roce. Kvůli tomu mohla plevelná řepa vytvořit půdní zásobu a stát se trvalou součástí plevelného spektra.
Po poznání rizik pro pěstování cukrovky byla plevelná řepa zařazena mezi karanténní plevele a byla zavedena nulová tolerance k jejímu výskytu v osivu. To se však brzy ukázalo jako biologicky nemožné a byl stanoven maximální limit 0,05 % příměsi plevelných řep v osivu cukrovky. Pro jeho zjišťování byly zavedeny vegetační zkoušky. Ty následně každoročně prokazovaly, že plevelná řepa se v osivu stále vyskytuje a všechny porosty cukrovky jsou jí ohroženy. Na většině pozemků ale rychle převládli jedinci plevelné řepy z půdní zásoby, kteří jsou zde mnohonásobě početnější a zavlékání osivem zůstalo významné především pro pozemky, na kterých se dlouho řepa nepěstovala. Význam tohoto způsobu šíření se ale zvýšil v souvislosti se zaváděním Conviso Smart odrůd.
Rizika pro pěstební systémy
Plevelná řepa je velmi zdatným konkurentem řepy kulturní a dokáže významně snižovat její výnosy. Jakmile dojde k jejímu rozšíření na pozemku, je regulace značně obtížná. Vzhledem k tomu, že se jedná jen o plevelnou formu téhož druhu, nebyla zde dlouho možnost využít selektivní herbicidy k její regulaci.
Vlastní regulace spočívala především v mechanických metodách - návratu k plečkování, čímž se efektivně reguloval výskyt jedinců mezi řádky cukrovky, a následně ruční vytrhávání rostlin uvnitř řádků. Mechanická regulace je dostatečně účinná, ale náročná na ruční práci, čas a finance. Přesto je často používaná, neboť v řadě případů není k dispozici jiná možnost, jak výskyt plevelné řepy omezovat.
Další způsoby regulace, jako například sečení, aplikace neselektivního herbicidu na přerůstající rostliny, pokusy o ničení plevelné řepy elektrickým výbojem apod. narážely na problém s vysokou variabilitou plevelné řepy - kromě vzpřímeně rostoucích (ortotropických) jedinců se v populacích vyskytují i jedinci s rozprostřeným typem růstu (plagiotropie), které není dobře možné takto zasáhnout, protože porost cukrovky prakticky nepřevyšují.
S velkými nadějemi byly očekávány odrůdy s tolerancí k herbicidům, které by regulaci plevelné řepy a i některých dalších, obtížně regulovatelných plevelů cukrovky (jako např. mračňáku) dokázaly elegantně vyřešit. Kolem roku 2000 byly ve světě zkoušeny odrůdy cukrovky nesoucí geny tolerance k neselektivním herbicidům na bázi účinných látek glyphosate a glufosinate. Jednalo se o odrůdy získané pomocí transgenoze, tedy geneticky modifikované plodiny. To samo o sobě vzhledem k postojům veřejnosti představovalo problém s jejich zaváděním do zemědělské praxe, dalším a ještě větším problémem ale byla právě plevelná řepa. V případě GM plodin se silně diskutovala možnost rizika přenosu genů do populací planých a plevelných rostlin. Na jedné straně by tím mohlo dojít ke kontaminaci genofondu planých forem, na druhé straně zde byly obavy ze vzniku tzv. superplevelů, tedy plevelných rostlin, odolných vůči herbicidům (dnes již dobře víme, že rezistence plevelů vůči herbicidům se stala problémem bez ohledu na GM plodiny). Právě v případě plevelné řepy bylo toto riziko tak velké, že v Evropě v podstatě nikdy nebylo reálné uvažovat o registraci těchto odrůd, a to ani v době, kdy to bylo legislativně ještě možné. Stačila by jediná hybridizace mezi plevelnou řepou a GM cukrovkou, aby mohlo dojít ke vzniku jedinců plevelné řepy, nesoucích odolnost vůči danému herbicidu a celý problém by se vrátil znovu na začátek.
V současné době se v Evropě zavádějí konvenčně vyšlechtěné (tedy ne-GMO) odrůdy cukrovky tolerantní k některým ALS inhibitorům, označované jako Conviso Smart. Zejména v ČR je poptávka po této technologii vysoká. Herbicid Conviso One (foramsulfuron + thiencarbazone), který je do Conviso Smart odrůd cukrovky registrován, vykazuje na plevelnou řepu velmi vysokou účinnost, a to i v relativně nízkých dávkách. I na pozemcích, které jsou plevelnou řepou velmi silně zaplevelené, je možné se jí použitím tohoto systému velmi efektivně zbavit. Riziko přenosu tolerance k herbicidům je zde ale stejné, jako bylo v minulosti u GM odrůd. Jakmile se tolerance k ALS inhibitorům přenese do populace plevelné řepy, nebude již možné ji takto regulovat a situace bude stejná, jako před zavedením tohoto systému. Jestliže tedy zemědělci využijí nesporných výhod tohoto systému k řešení problémů s plevelnou řepou, musejí na sebe také spolu s producentem osiva vzít odpovědnost za důslednou regulaci jednoletých řep - ať už se jedná o vyběhlice cukrovky, které mohou být zdrojem pylu pro okolní porosty plevelné řepy nebo o plevelnou řepu zavlečenou osivem (jak již bylo uvedeno, toto riziko nejde nikdy zcela odstranit) nebo plevelnou řepu, která unikla ošetření. Zde je opravdu nutné každou kvetoucí řepu ručně z porostu odstranit - zabrání se tím vniku budoucích problémů s jejich regulací a prodlouží se doba, kdy bude tento systém umožňovat řešit problémy s výskytem plevelné řepy. Vzhledem k možné kontaminaci množitelských porostů a zavlékání již odolných plevelných řep je ale jasné, že problémy s výskytem plevelné řepy budou pěstitelé cukrovky řešit i nadále a každý včasný zákrok se nepochybně vyplatí.
Řepa přímořská (Beta vulgaris subsp. maritima) - planý předek všech pěstovaných řep; Atlantické pobřeží, Azorské ostrovy
Řepa velkoplodá (Beta macrocarpa) - nízké, poléhavé rostliny s výrazným antokyanovým zabarvením; pobřeží Středozemního moře, Řecko
Porost cukrovky s kalamitním výskytem plevelné řepy
Plevelná řepa se vzpřímeným typem růstu
Plevelná řepa s rozložitým typem růstu, nepřevyšující porost cukrovky
Vlevo - cukrovka, vpravo - dvouletá forma plevelné řepy
Další články v kategorii Plevele
RSS
RSS