BASF
BASF
BASF

AGRA

Pozdně jarní jednoděložné plevele

05. 06. 2023 Ing. Jan Štrobach, Doc. Ing. Jan Mikulka, CSc.; Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i. Praha-Ruzyně Plevele Zobrazeno 1408x

Obecně lze říci, že pozdně jarní plevele vzchází až při vyšších teplotách půdy, zpravidla nad 10 °C. Na orné půdě se objevují v době, kdy jsou již porosty jarních obilnin dobře zapojeny a nemohou jim konkurovat. Vhodnější uplatnění mají v plodinách s pomalým počátečním vývojem nebo v plodinách, které vzchází až později, např. řepa cukrová, kukuřice, polní zelenina, brambory, čiroky aj.

Proseeds

V současnosti se také objevuje fenomén pozdního zaplevelení. Jedná se o zaplevelení širokořádkových plodin a v posledních letech se toto zaplevelení promítá i v jarních obilninách. Jde především o zaplevelování druhy, jako je ježatka kuří noha, béry, popř. rosičky. Pozdně jarní plevele jsou potlačovány agrotechnickými zásahy v průběhu vegetace (meziřádková kultivace) nebo herbicidní ochranou. Mezi jednoděložné pozdně jarní plevele patří např. ježatka kuří noha, béry, rosičky a méně známé proso vláskovité nebo miličky.

Ježatka kuří noha

Ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli) patří mezi velmi významné plevele. K významnému šíření dochází už od konce 60. let, kdy se pěstovala monokulturně kukuřice s používáním vysokých dávek triazinových herbicidů. Vyhovují jí teplé nížinné oblasti, ale v posledních desetiletích vystupuje i do vyšších poloh.

Ježatka kuří noha se původně vyskytovala na vlhkých silně humózních půdách, ale v poslední době se přizpůsobuje novým podmínkám, lze ji nalézt i na suché, nevýživné lokalitě, na které vytváří pouze malé rostliny s nízkou produkcí semen. Naopak na živinami bohatých půdách jsou rostliny mohutné. Na orné půdě škodí převážně v širokořádkových plodinách, okopaninách, zavlažované zelenině a kukuřici. V posledních letech se velmi často šíří i v řídkých porostech jarních obilnin, kde zvláště po vyšších dešťových srážkách na počátku června vytváří mohutné rostliny, které zůstávají dlouho vegetačně aktivní, a proto výrazně komplikují sklizeň obilnin.

Ježatky se rozmnožují semeny, kterých jedna rostlina vyprodukuje až několik tisíc. Aby semena dobře vyzrála, potřebují teplé léto. Pro vzcházení vyžadují vyšší teploty, proto vzchází pozdě na jaře, maximálně z hloubky 12 cm. Optimální teploty pro klíčení se pohybují v rozmezí 25–27 °C. Obilky dozrávají postupně, padají na půdu do okolí mateřské rostliny a dostávají se do půdní zásoby. Obilky si udržují dlouhou dobu klíčivost, 8–10 let. Na další lokality se dostává prostřednictvím vody, osiva, kořenovým balem, chlévským hnojem, kompostem a zemědělskou technikou.

Ježatka je typickým plevelem, který se šíří pomocí hnojení kejdou. Obilky ježatky jsou sklizeny spolu s biomasou kukuřice, jsou schopny přežít vlivy silážování, po zkrmení skotem vlivy trávícího procesu a přežijí také vlivy působící v průběhu uskladnění kejdy. Následně se kejda ve značné míře používá ke hnojení kukuřice na siláž, čímž se cyklus množení a šíření ježatky kuří nohy uzavírá.

Cílem regulací je v prvé řadě zamezení dalšího šíření ježatek, proto se doporučuje používání vyzrálých statkových hnojiv, čistého osiva, časné setí jařin, vytvoření dobře zapojených porostů. Vhodné je zařazovat do osevního sledu takové plodiny, které ježatku potlačí, protože ježatka potřebuje pro svůj vývoj dostatek světla. Jedná se např. o letní směsky, víceleté pícniny apod.

přímých zásahů je účinné plečkování v širokořádkových porostech okopanin, zvláště v červenci a v srpnu, na které by měla navazovat podmítka s orbou. Ve většině jarních plodin je možné používat široké spektrum poměrně účinných herbicidů. Problémem je však periodické vzcházení v průběhu vegetace ve vlhkých periodách, a proto je velmi často nutné aplikace opakovat. V řepě cukrové a bramborách lze s úspěchem použít postemergentní graminicidy.

Ježatka kuří noha má celou řadu předpokladů k dalšímu šíření. V posledních desetiletích se šíří do podhorských a horských oblastí.

Lata ježatky kuří nohy
Lata ježatky kuří nohy

Béry

V České republice se vyskytuje pouze několik druhů bérů (Setaria sp.), které můžeme považovat za plevele. Všechny druhy se vyskytují na polích nebo na ruderálních stanovištích, podél komunikací nebo v zástavbě měst. Béry se vyskytují hlavně v teplejších oblastech, od nížin po střední polohy. Nejvýznamnějším plevelem z rodu je bér zelený (Setaria viridis) a bér sivý (Setaria pumila). Méně častý je bér přeslenitý bér přeslenitý (Setaria verticillata), který má na rozdíl od předchozích druhů lichoklas, který je přetrhovaný a zespodu nahoru je na omak silně drsný. Zastoupen je převážně na nezemědělské půdě ve městech, podél komunikací aj., s tendencí stále častějšího pronikání do agrofytocenóz.

Bér zelený

Bér zelený (Setaria viridis) spolu s bérem sivým patří mezi významné druhy plevelů z rodu, ale v podmínkách České republiky působí škody pouze lokálně. V České republice se vyskytuje roztroušeně, prozatím v teplejších oblastech, na vlhkých, písčitých až hlinitých půdách může být jejich výskyt až masivní. Vyskytuje se podél cest, na rumištích, škodí ve vinicích, obilninách, okopaninách a často roste na strništích.

Čerstvě dozrálá zralá obilka může okamžitě vyklíčit, nebo může dojít k dormanci trvající několik týdnů nebo měsíců, která se snadno přeruší uložením ve vlhku po dobu několika týdnů. Optimální teploty pro vzcházení jsou 20–35 °C. Vzcházení se znatelně zpomaluje při teplotě 15 °C a při teplotě 10 °C je téměř úplně zastaveno. Světlo pro klíčení není nutné. Nejlépe semena vzchází z horních vrstev půdy (1–2 cm), ale semena mohou vzcházet i z hloubky 8 nebo dokonce 10 cm. Semena si mohou uchovat svoji životaschopnost v půdě po dobu 15–21 let, přičemž dlouhověkost roste s hloubkou uložení v půdě.

Béru zelenému vyhovují vysoké teploty a plný sluneční svit bez zastínění, což výrazně posiluje odnožování a produkci semen. Vzhledem k tomu, že růst je podstatně intenzivnější za delších dnů, je plevel schopen produkovat semena během 2–3 měsíců za relativně dlouhých dnů uprostřed léta. Šíření bérů probíhá vypadáváním semen do okolí mateřské rostliny, na další lokality se mohou šířit s osivem, chlévským hnojem, kompostem, sadbou s kořenovým balem apod.

Lichoklas béru zeleného
Lichoklas béru zeleného

Bér sivý

Na stanovištích se vyskytuje spolu s bérem zeleným ve smíšených populacích, a proto jsou také velmi podobné jejich biologické i ekologické charakteristiky. V České republice doposud nepatří mezi příliš významné plevele, které by způsobovaly významné snižování výnosů. Významným plevelem je bér sivý (Setaria pumila) ve světě, kam byl zavlečen. Např. na Novém Zélandu, na kterém významně zapleveluje pastviny. Škody na intenzivních pastvinách, na kterých může svým růstem pokrýt 20–40 % plochy a svojí konkurencí potlačit i pastevní porost, kvůli čemuž v konečném důsledku dochází k vysokým ztrátám na produkci mléka.

Bér sivý - lichoklas
Bér sivý - lichoklas

Bér přeslenitý
Bér přeslenitý

Regulace bérů

Béry jsou snadno regulovatelné všemi běžnými postupy zpracování půdy. Na orné půdě jsou potlačovány správným střídání plodin a kultivací v průběhu vegetace. Velmi vhodná je podzimní podmítka strniště, jelikož zasáhne rostliny béru v době jejich nejvyššího výskytu. Tam, kde to nestačí a jsou zapotřebí jiné nechemické metody, je hlavní možností časné setí, protože obilniny jsou schopny vzcházet při nižších teplotách než béry. Další možností je porosty udržovat husté v dobrém zdravotním a výživovém stavu. Vyšší hustota se také navrhuje pro pěstování kukuřice bez použití herbicidů, které je běžně praktikované na Ukrajině.

Béry jsou poměrně citlivé k celé škále běžně používaných herbicidů, kterých je do plodin registrováno poměrně velké množství. Dobrou účinnost vykazují především obecně postemergentní graminicidy.

I přes úspěšnou regulaci došlo u béru zeleného ke vzniku rezistentních populací. V roce 1993 a 1995 byla v Evropě a v USA popsána první zjištěná rezistence vůči atrazinu. Rezistence vůči atrazinu také zahrnuje určitý stupeň křížové rezistence vůči příbuzným herbicidům. V Severní Americe se také vyvinula rezistence vůči inhibitorům ACCasy a trifluralinu. Rezistence vůči trifluralinu byla spojena s křížovou rezistencí vůči všem ostatním dinitroanilinovým herbicidům a vůči některým dalším herbicidům inhibující mitózu.

V teplejších oblastech četnost výskytu bérů významně stoupá.

Proso vláskovité

V posledních letech se stává významnějším plevelem proso vláskovité (Panicum capillare) vzhledem k jeho vysoké přizpůsobivosti. Rostliny jsou konkurenčně silné. Je považováno za první obilninu v Evropě i Asii, kde sloužila jako základní součást potravy. Používá se do suchých vazeb a dekorací. Proso vláskovité pochází ze severní Ameriky, kde se vyskytuje od nížin až po horské oblasti. V současné době bylo zavlečeno na téměř všechny kontinenty. U nás se vyskytuje podél železnic, dálnic i silnic. Poměrně rychle se šíří ve městech na neudržovaných pozemcích. Pozorováno bylo v porostech kukuřice, řepy cukrové, ve vinicích a sadech.

Proso vláskovité kvete od června do září. Rostlina je schopná se vyvíjet i na strništích. Semena jsou po dozrání dormantní, v následujících letech proměnlivě klíčivá. Rostliny vzcházejí od pozdního jara při vyšších teplotách. Nažky se šíří větrem na velké vzdálenosti prostřednictvím odlomených lat jako tzv. stepní běžec. Z lat se postupně uvolňují obilky. Tento typ šíření je velmi nebezpečný pro svoji rychlost a šíření na velké vzdálenosti. Vzhledem k výskytu podél dopravních cest je riziko dalšího šíření na zemědělskou půdu poměrně vysoké.

Vzhledem k etapovitému vzcházení je ochrana komplikovanější. V našich podmínkách se zatím nevyskytuje v takové intenzitě, aby bylo nutné přistoupit k cílené aplikaci herbicidů. V případě herbicidní ochrany je proso vláskovité citlivé k postemergentním graminicidům, podobně jako ježatka kuří noha.

Proso vláskovité - lata
Proso vláskovité - lata

Rosičky

Ve střední Evropě a na našem území rostou zejména dva druhy rodu rosičky (Digitaria), a to rosička lysá a rosička krvavá. Nejrozšířenějším druhem je rosička krvavá (Digitaria sanguinalis). Blízkým příbuzným rosičky krvavé je méně častá rosička lysá (Digitaria filiformis), která v historii bývala významným plevelem písčitých polí chudých na vápník v teplých oblastech státu. Na těchto plochách dokázala spolu s miličkou menší vytvářet souvislé porosty.

Rosička krvavá

Nejvýznamnějším zástupcem rodu je rosička krvavá (Digitaria sanguinalis), která bývala dříve řazena spíše mezi méně významné plevele, ale v současnosti její význam narůstá. Při silnějším výskytu vykazuje silnou konkurenční schopnost. Je světlomilná. Vyskytuje se především v teplých oblastech našeho státu. Nároky na prostředí má jako ostatní pozdně jarní trávovité plevele. Vyskytuje se masově podél silnic. Nebezpečným plevelem je na železnicích, na kterých při polehnutí na hlavy kolejišť dokáže komplikovat brždění vlaků. Roste v sadech a vinicích. Na orné půdě zapleveluje především kukuřici, řepu cukrovou a polní zeleninu. V současnosti také často zapleveluje na živinami chudých půdách prořídlé porosty jarních obilnin.

Vytváří vystoupavé kolénkaté stéblo vysoké 20–30 cm. V kolénkách jsou schopny rostliny rosiček zakořeňovat (vytváří kořenící lodyhy). Listy jsou ploché, dlouhé až 5 cm, ochlupené. Vytváří svazčitý kořenový systém. Květenstvím je několik prstnatě uspořádaných lichoklasů. Kvete od června do podzimu. Rozmnožuje se semeny. Plody jsou obilky. Jedna rostlina je schopna vyprodukovat až několik set obilek. Obilky jsou po dozrání dormantní, druhým rokem se klíčivost významně zvyšuje.

Strniště zaplevelené rosičkou krvavou
Strniště zaplevelené rosičkou krvavou

Rosička krvavá s květenstvím
Rosička krvavá s květenstvím

Sterilní rostlina rosičky krvavé
Sterilní rostlina rosičky krvavé

Regulace rosiček

Rosičky jsou obecně citlivé k postemergentním graminicidům. Problémem při její regulaci je postupné vzcházení až do pozdního léta, ve kterém můžeme na orné půdě stále nacházet nové semenáčky. Vzhledem k vysoké generativní reprodukci rosičky její význam jako plevele v posledních letech stoupá.

Miličky

V České republice jsou zastoupeny tři druhy miliček. Jedná se o málo významné plevele, které na zemědělské půdě v plodinách nezpůsobují žádné škody.

Nejběžnějším druhem je milička menší (Eragrostis minor). Roste často mezi spárami v chodnících a při železnici v teplejších oblastech. V historii bývala obvyklým plevelem na živinami chudých půdách, na kterých dokázala vytvářet i souvislé porosty. Dalším zástupcem je milička chlupatá (Eragrostis pilosa), která patří mezi kriticky ohrožené druhy, která je vzácným zástupcem suchých trávníků jižní Moravy (Znojemsko). V posledních letech je však občas nalézána i na sekundárních stanovištích, podobně jako milička menší. Posledním druhem je milička polabská (Eragrostis albensis) vyskytující se na náplavech řeky Labe.

V České republice můžeme vzácně najít ještě další druhy, které ale nemají jako plevele žádný význam.

Květenství miličky menší
Květenství miličky menší

Související články

Vytrvalé plevele na orné půdě a rizika jejich šíření

28. 02. 2024 Doc. Ing. Jan Mikulka, CSc. a kol. Plevele Zobrazeno 330x

Lilek černý v bramborách

28. 12. 2023 Ing. Josef Pozděna, CSc.; Ing. Petr Pozděna Plevele Zobrazeno 589x

Evoluce plevelů a proměny zemědělství

18. 12. 2023 Ing. Jan Winkler, Ph.D., Ing. Igor Děkanovský Plevele Zobrazeno 697x

Fantastická čtyřka herbicidních přípravků do ozimých obilnin od společnosti AgroProtec

29. 11. 2023 Ing. Josef Svachouček; AgroProtec s.r.o. Plevele Zobrazeno 436x

Podzimní ochrana ozimé pšenice s herbicidy od společnosti INNVIGO

28. 11. 2023 Ing. Jaromír Šuk; INNVIGO Agrar CZ s.r.o. Plevele Zobrazeno 471x

Další články v kategorii Plevele

detail