Význam invazních plevelů na orné půdě
04. 11. 2024 Plevele Zobrazeno 779x
Invazním druhem se rozumí druh, který je na nové území zavlečen za přispění člověka, kterému se podařilo zdomácnět a který se samovolně a nekontrolovaně šíří. Toto šíření se označuje za expanzi, která bývá obvykle spojována s úbytkem původních druhů a následnou změnou diverzity poškozeného území.
Ne všechny zavlečené druhy se stávají invazními. Jak je všeobecně známo, u invazních druhů platí „pravidlo deseti“. Tzn. obvykle z deseti zavlečených druhů se jeden druh stane přechodně zavlečeným. Jedná se např. o zavlečení řepně trnité (Xanthium spinosum) viz obr. 1, která se vyskytovala po několik let v několika labských přístavech, kam byla zavlečena lodní dopravou a poté postupně vymizela.
Z deseti přechodně zavlečených druhů se jeden stane zdomácnělým. Jedná se o celou řadu archeofytů, jako jsou např. plevele známé už z neolitu, které k nám byly zavlečeny spolu s pěstováním obilnin. Patří sem např. koukol polní (Agrostemma githago), jílek mámivý (Lolium temulentum) nebo i chrpa polní (Centauera cyanus) a jiné. Tyto druhy se staly přirozenou součástí plevelového spektra agroekosystému.
Z deseti zdomácnělých druhů se jeden druh stane invazním s nežádoucími dopady na prostředí, do kterého byl zavlečen. Příkladem jsou druhy, které jsou mediálně známé, jako např. křídlatky (Reynoutria sp.), netýkavky (Impatiens sp.), bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) aj. V současnosti se ale na zemědělské půdě objevují i další nové druhy, které se mohou v agroekosystémech šířit a způsobovat problémy při pěstování a sklizni plodin, snižováním výnosů nebo ovlivňováním kvality sklízených produktů.
Obr. 1: Výskyt řepně trnité je v ČR ojedinělý
Laskavec ohnutý
Některé nepůvodní druhy laskavců patří v našich podmínkách mezi nejvýznamnější pozdně jarní plevele. Mezi nejvýznamnější zástupce patří laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus) viz obr. 2, který k nám byl zavlečen ze Severní a Střední Ameriky. Tento druh dokáže vyprodukovat až 0,5 mil. semen. I přes jeho významný reprodukční potenciál se rostliny neprosazují v hustě setých zapojených porostech, ale konkurují tam, kde kulturní porost roste pomaleji a později, protože se laskavec vyvíjí až později na jaře.
Obr. 2: Laskavec ohnutý patří k rekordmanům v produkci semen
Laskavec zelenoklasý
Spolu s laskavcem ohnutým na polích často nacházíme laskavec zelenoklasý (Amaranthus powellii). Tento druh k nám byl zavlečen o něco později než laskavec ohnutý. Původem pochází ze Střední a Jižní Ameriky. Vzhledem k tomu, že vytváří mohutnější rostliny, je jeho konkurenční schopnost vyšší než u laskavce ohnutého. Tento druh je také teplomilnější než laskavec ohnutý, avšak v posledních letech často expanduje do chladnějších poloh, ve kterých jeho výskyt narůstá.
Laskavec bílý
Asi nejnovějším plevelem z rodu, který stále častěji můžeme na orné půdě zaznamenat, je laskavec bílý (Amaranthus albus) viz obr. 3. Ze střední Evropy jsou známy zprávy o jeho výskytu už z roku 1876 z Hamburku v Německu. První výskyty v Čechách byly zaznamenány z okresu Ústí nad Orlicí z roku 1893. Jedná se o jednoletý pozdně jarní plevel, jehož původní domovinou jsou jižní oblasti USA a Mexiko, ve kterých roste v prériích a zvláště hojně na polích jako významný plevel.
V České republice patří mezi méně významné plevele se stoupající tendencí. Druh se v posledních letech poměrně rychle rozšířil především v teplejších oblastech. Vyznačuje se vysokou generativní reprodukcí a dlouhou životností semen. Obecně v Evropě zapleveluje především širokořádkové plodiny. Na Slovensku a v Maďarsku je významným plevelem v Podunajské nížině. Zde patří mezi významné plevele kukuřice, cukrovky, zeleniny, luštěnin, tabáku, slunečnice aj. U nás se objevuje jako pozdně jarní plevel na sklizených strništích. Nejlépe mu vyhovují lehké písčité půdy. Na jižní Moravě se objevuje i ve vinicích.
Jeho nové populace jsou zaznamenávány z labských přístavů spodního Polabí, odkud expanduje na ornou půdu. V současnosti je u nás i v zahraničí laskavec bílý zastoupen na sušších ruderálních místech ve městech i vesnicích, na železničních nádražích a železnicích, v přístavech, podél cest, silnic apod. V teplých oblastech se také vyskytuje na orné půdě, a jako příležitostný plevel okopanin, zejména brambor nebo řepy cukrové. Vzácněji se vyskytuje i v kukuřici. Maďarské a slovenské populace mohou být příčinou častého pronikání tohoto druhu do oblastí jižní Moravy.
Obr. 3: Laskavec bílý
Merlík trpasličí
Původní domovinou merlíku trpasličího (Dysphania pumilio) viz obr. 4 je Tasmánie a západní Austrálie, odkud k nám byl zavlečen s dovozem surové ovčí vlny. V našich podmínkách je znám již z konce 19. století.
V České republice se vyskytuje především v intravilánech měst i uvnitř průmyslových oblastí. Hojné jsou nálezy na písčitých naplaveninách řek, v přístavech, podél komunikací a na železnici v nejteplejších oblastech státu. Na zemědělské půdě se vyskytuje sice ojediněle, ale stále častěji. Objevuje se v zeleninách a na vinicích.
Jinde v Evropě, např. v Belgii, od 70. let minulého století patří mezi časté plevele chřestu. V Srbsku bývá zastoupen na úhorech a strništích. Ve Španělsku často zapleveluje porosty víceletých pícnin pěstovaných na orné půdě. V místech svého původního výskytu se jedná o významný plevel, který zapleveluje jak ornou půdu, tak trvalé travní porosty, především pastviny. Na pastvinách při významném rozšíření může být toxický (kyanogenní) pro ovce a způsobovat silnou otravu končící rychlou smrtí zvířete, především v období sucha při nedostatku jiné potravy. Při silném zaplevelení orné půdy díky svému alelopatickému působení může omezovat růst polních plodin v následující sezoně.
Velká generativní reprodukční schopnost a nenáročnost na půdní podmínky umožnila tomuto druhu zdomácnět v teplých oblastech České republiky. I přes to, že nárůst lokalit s tímto druhem je pouze pozvolný, dlouhodobý, v chladnějších oblastech přechodný, můžeme v tomto druhu nalézt určitý potenciál méně významného plevele.
Obr. 4: Detail lodyhy merlíku trpasličího
Merlík sivý
Obdobně jako laskavec bílý nebo merlík trpasličí se na orné půdě také vyskytuje mj. méně známý merlík sivý (Chenopodium glaucum) viz obr. 5. Jedná se o původní druh, který např. jako mrvka myší ocásek expanduje na ornou půdu. Naleznout ho můžeme stále častěji na strništích, v prořídlých porostech obilnin, v okopaninách aj. v okolí Prahy nebo v jiných teplých oblastech státu.
Obr. 5: Merlík sivý
Šáchor jedlý
Šáchor jedlý (Cyperus esculentus) viz obr. 6 je vytrvalá bylina trávovitého vzrůstu z čeledi šáchorovitých (Cyperaceae). Jako plevel se uplatňuje téměř ve všech mírných, tropických a subtropických oblastech světa. První výskyt tohoto druhu na našem území byl v rámci našeho monitoringu invazních plevelů učiněn na podzim v roce 2019, ve kterém jsme potvrdili nález tohoto plevele na lokalitě Lysá nad Labem.
Vzhledem k jeho mimořádné vegetativní i generativní reprodukci je velice obtížně regulovatelný. Rostliny mají stratifikovaně vrstvený kořenový systém, přičemž hlízy a kořeny jsou vzájemně propojeny. Rostlina se může rychle regenerovat, pokud na místě zůstane pouze jediná živá hlízka. V soutěži o světlo, vodu a živiny může snížit výnosy plodin a silně konkurovat původním druhům rostlin. Invazivita tohoto druhu je také vysoká kvůli jeho velké schopnosti se šířit. Hlízy a semena lze snadno rozptýlit prostřednictvím zemědělské činnosti, přemístěním půdy, vodou a větrem a velmi často i znečištěným osivem.
Šáchor jedlý pochází ze subtropických oblastí Přední Asie, Afriky, jižní Evropy, a také z Ameriky, kde se vyskytuje na většině kontinentu, vyjma severních a jižních oblastí. Rostliny šáchoru upřednostňují především vlhká stanoviště a půdu, která je propustná s dostatkem živin. Proto mu vyhovují v našich podmínkách pozemky, které jsou pravidelně zavlažovány. Rostliny jsou však schopny překonat i dlouhé suché periody.
Šáchor jedlý je vysoký 30–60 cm, vytváří drobné hlízky, zpravidla na konci oddenků. Nadzemní části rostlin s příchodem mrazu odumřou. Pod zemí však přežívají hlízky, které jsou v současných podmínkách u nás schopné přezimovat. Na jaře vyrůstají z hlízek nové rostliny, rostliny vytvářejí nové článkovité oddenky, které dorůstají délky až 30 cm. Kořenový systém dosahuje zpravidla do hloubky 20 cm. Na koncích oddenků se vytvářejí nahnědlé, kulovité hlízky, které dosahují délky maximálně 2 cm. Oddenky nevytvářejí životaschopné pupeny a koncem vegetace odumírají. V příhodných podmínkách se šíří semeny. Semena jsou dlouho dormantní. Klíčivost je velmi vysoká a rostliny vzcházejí i z povrchu půdy a optimálně z hloubky do 1,5 cm. S rostoucí hloubkou vzcházivost významně klesá.
Vzhledem k doposud ojedinělému výskytu šáchoru jedlého na území České republiky nejsou prozatím u nás uplatňovány způsoby regulace tohoto plevele. Vzhledem ke zkušenostem ze zahraničí je jeho regulace značně obtížná a zdlouhavá obdobně jako u kamyšníků.
Obr. 6: Detail květenství šáchoru jedlého
Dříve pícniny dnes plevele
Mezi invazní druhy plevelů patří i rostliny, které v minulosti byly v našich podmínkách pěstovány jako pícniny. Jejich pěstování se v zemědělských systémech neosvědčilo a tyto druhy unikají mimo vliv samotného pěstitele, nejprve žijí na okrajích agroekosystémů, a jestliže jim to podmínky dovolí, expandují na zemědělské pozemky. V současnosti se jedná např. o rukevník východní a čirok halabský.
Čirok halabský
Čirok halabský (Sorghum halepense) viz obr. 7 je vytrvalá tráva z čeledi lipnicovitých (Poaceae), který se díky své přizpůsobivosti jako urputný plevel rozšířil do mnohých oblastí. Kvůli významné vegetativní a generativní reprodukci je obtížně regulovatelný a vzhledem k invaznímu šíření je považován za závažný plevel v 53 zemích světa v širokém spektru polních plodin. Pochází nejspíš z jihovýchodní Evropy, severní Afriky a jižní Asie. Jako krmná plodina byl od 19. století zavlékán do různých koutů světa.
První výskyt čiroku halabského byl v České republice zaznamenán v roce 1927 v Praze. Na českém i slovenském území byl tento druh pokusně pěstován jako pícnina v meziválečném období a odtud se mohl rozšířit na další lokality. Obdobně byl zavlékán s olejninami a obilninami pomocí železniční dopravy. Na jižní Moravu je zavlékán přirozenou cestou přes dunajskou nížinu z Maďarska. V současné době se čirok halabský vyskytuje roztroušeně v teplé klimatické oblasti státu, jako je Polabí nebo jih Moravy. Jeho výskyt je přechodný, ale stále častější. V podunajské nížině na Slovensku se čirok halabský vyskytuje trvaleji i jako obvyklý plevel kukuřice.
Tento druh lze nalézt na orné půdě, okrajích silnic a podél břehů potoků nebo melioračních struh, také na rumištích a jiné neplodné půdě. Na orné půdě se čirok halabský může šířit oddenky, ale hlavním prostředkem šíření jsou semena.
Vzhledem k prozatím vzácnému výskytu tohoto plevele v porostech se cílená regulace neuplatňuje. Pro trvalé potlačení čiroku halabského je zapotřebí využít kombinace střídání plodin, opakované zpracování půdy, pěstování konkurenceschopných plodin a využití vhodných herbicidů. K postemergentním graminicidům je citlivý pouze při použití vysokých dávek. Vhodná je ohnisková aplikace totálních herbicidů s účinnou látkou glyfosát.
Obr. 7: Počátek tvorby oddenku čiroku halabského
Rukevník východní
Rukevník východní (Bunias orientalis) viz obr. 8 jako dvouletý či vytrvalý plevel patří do čeledi brukvovitých (Brassicaceae). Původní domovinou tohoto druhu je pravděpodobně Arménská vysočina, odkud byl nejspíše zavlečen na Kavkaz, do Evropy, na západní Sibiř, také na Dálný východ a přes Atlantik do Severní Ameriky. Některé studie zmiňují, že pravděpodobná příčina rychlého šíření tohoto druhu byla způsobena přepravou sena a zvířat během rusko-perských válek v polovině osmnáctého století. Důležitým krokem pro další šíření v 19. století byl rozvoj námořní a vnitrozemské lodní dopravy, výstavba vodních kanálů a rozvoj železniční dopravy v Rusku a v sousedních zemích, což výrazně přispělo k rozšíření tohoto náhodně zavlečeného druhu v Evropě.
Do střední Evropy se rukevník dostal ve druhé polovině 19. století, pravděpodobně byl náhodně zavlečen s dovezenými plodinami z Ruska, železniční a lodní dopravou. V některých západoevropských zemích, kam se tento druh dostal v osmnáctém nebo devatenáctém století (Britské ostrovy, Francie), byla rostlina pěstována jako zelenina a pícnina. Francouzští zemědělci doporučovali rukevník jako dobrou pícninu. V České republice je znám již v polovině 19. století, ale jeho výskyt začal narůstat až v současnosti, především ve středních Čechách a v okolí Prahy.
V místech původního areálu rozšíření roste na loukách, při okraji polí, v blízkosti lidských sídel a u komunikací. U nás se objevuje na ruderálních stanovištích, na železničních náspech, kolem silnic a cest, na mezích i úhorech, odkud místy expanduje na zemědělskou půdu. Obvyklý bývá na souvratích, kde je jeho výskyt patrný v době kvetení. Místy má jeho šíření až invazní charakter, při kterém zapleveluje celé plochy porostů. Nejčastěji zapleveluje ozimy, jako je ozimá řepka a ozimá pšenice. Někdy se objevuje i ve víceletých pícninách pěstovaných na orné půdě a v trvalých travních porostech.
Rukevník kvete od května do srpna. Semena dozrávají od července do září. Rostlina je samosprašná. Jedna rostlina produkuje v průměru 5 000 semen. Klíčivost semen je vysoká. Rostliny jsou dvou nebo víceleté. V druhém případě mohou dožívat věku více než 10 let. Rukevník je také schopný regenerovat ze segmentů kořenů, nejlépe z kořenového krčku, obdobně jako je tomu známo u pampelišky lékařské nebo širokolistých šťovíků.
Vzhledem k tomu, že nejlépe regeneruje z vrchních částí kořenového systému a kořenového krčku, je vhodnou metodou regulace i vyrývání. Rukevník je potlačován opakovaným sečením. Sečení je nutné provádět ještě před dozráním semen, aby se zabránilo jeho šíření generativní cestou. Sečení pouze v době vysemeňování podporuje jeho šíření na nová stanoviště především v místech, která nemají hustý vegetační kryt. Stejně tak přesuny posečené biomasy zvyšují riziko náhodného zavlečení druhu na nová místa, proto je nejvhodnějším způsobem likvidace spalování biomasy. Ze stejného důvodu nelze posečený bylinný materiál kompostovat.
V některých oblastech bylo k potlačení rukevníku využívána i pastva dobytka a koní, ale vzhledem k tomu, že zvířaty je rukevník v pozdnějších růstových fázích opomíjen, nebyla tato metoda k regulaci tohoto druhu účinná. Jako vhodnou pícninu ji lze využít pouze v době před květem nebo v rané fázi květu, kdy je nutriční hodnota nejvyšší a aby se zabránilo vývoji a šíření semen.
Rukevník potlačuje hluboká orba, minimální zpracování půdy tento druh podporuje vzhledem k jeho dobré regenerační schopnosti ze segmentů kořenů. Rostliny jsou citlivé na glyfosát, 2,4-D a metsulfuron, ale vzhledem k tomu, že rostliny se na orné půdě vyskytují krátce, je zapotřebí získat více informací o účinné aplikaci herbicidů.
Obr. 8: Rukevník východní v porostu ozimé pšenice
Tato práce byla vytvořena za podpory projektu MZe QK22010251.
Další články v kategorii Plevele
RSS
RSS