Biologická ochrana (8): Biologická ochrana proti plzákům a slimáčkům
20. 01. 2025 Škůdci Zobrazeno 357x
Měkkýši jsou velmi starobylou skupinou, poprvé se objevili už v průběhu Kambria, tedy před více než 500 mil. let. Za tu dobu nasbírali nepřeberné množství přirozených nepřátel, predátorů, parazitů, parazitoidů i patogenů.
Měkkýše i plzáky, slimáčky nevyjímaje, loví a požírá celá řada obratlovců. Živí se jimi ptáci, žáby a jiní obojživelníci, savci, ryby i plazi (obr. 1). Kupř. plzáka španělského celkem ochotně požírá želva čtyřprstá, alespoň o našich želvách Maxíkovi a Tereze to platí absolutně. Zahrada, kde se tyto dvě želvy během sezony pohybují, je tak zcela prostá invazního škůdce. Méně známý je fakt, že suchozemské plže loví např. stonožky, dravé ploštice a dokonce i pavouci nebo roztoči. Všechny tyto skupiny samozřejmě dávají přednost velmi mladým juvenilním jedincům.
I mezi dravými brouky se najdou skupiny, které měkkýše běžně požírají. Obvyklá a mnohokrát pozorovaná, nebo jinak prokázaná (např. analýzou obsahu střeva), predace slimáků a plzáků je např. u střevlíčků Pterostichus melanarius nebo P. cupreus (obr. 2). Měkkýše samozřejmě loví i větší druhy např. rod střevlec (Calosoma) nebo zástupci rodu úzkoštítník (Cychrus). Tento i u nás docela běžný střevlík je dokonce lovu ulitnatých plžů dobře přizpůsobený úzkým a protáhlým štítem, který mu umožňuje dostat se hlouběji do ulity napadeného plže.
Žádný ze jmenovaných druhů však není dostupný komerčně a pravděpodobně nemá ani potenciál stát se novým bioagens. Určitě se ale vyplatí o existenci těchto pomocníků vědět. Pokud jim totiž vytvoříte vhodné prostředí, budou ve vašich zahradách celkem účinně snižovat početnost nahých plžů.
Zajímavou a v poslední době poměrně studovanou skupinou hmyzu, která však má jistý potenciál se prosadit jako bioagens proti plzákům a slimáčkům, jsou vláhomilky, tedy mouchy čeledi Sciomyzidae.
Vláhomilky
Vláhomilky (Sciomyzidae) jsou drobné mouchy, které se běžně vyskytují v mnoha zemích světa včetně České republiky. Poprvé se detailní informace o způsobu jejich života objevily v odborné literatuře v roce 1965, i když vůbec první záznam o vláhomilkách pochází z Francie roku 1850. Tehdy se autoři věnovali dodnes nejlépe prozkoumanému a asi nejčastějšímu druhu, kterým je vláhomilka vroubená (Tetanocera elata). Tahle celkem nenápadná moucha klade vajíčka na nahé plže nebo do jejich blízkosti (např. úkryty) a její larvy se pak živí pod pláštěm na prvním a druhém instaru napadeného plže. Pro svůj vývoj tedy preferují především menší mladé jedince. Jako hostitel může vláhomilce posloužit stejně dobře slimáček síťkovaný nebo polní (Deroceras reticulatum, D. agreste), nejrůznější zástupci plzáků (Arion spp.), slimáci (Limax spp., Limacus spp.) a také plžice (Tandonia spp.).
Než se ale vůbec mohou na svém hostiteli nakrmit, musí ho dostihnout, což se jim docela dobře daří, neboť plže dokáží pronásledovat opravdu energicky. O tom, kde hostitel je a kam mají lézt, je velmi dobře informují slizové stopy, které ochotně sledují. Když už slimáka dostihnou, pojistí si larvy vláhomilek svoji oběť proti úniku tak, že jí prokousnutím poškodí nervová centra v hlavě. Podle dalších studií se na imobilizaci hostitele podílí kromě mechanického poškození i neurotoxické látky ve výměšcích slinných žláz larvy vláhomilky.
Velkou výhodou vláhomilek rodu Tetanocera je i fakt, že je možné je masově množit na umělých živných substrátech. Jelikož se zároveň jedná o původní evropské druhy, neměla by jejich aplikace představovat závažnější problém. Některé další druhy vláhomilek jsou také parazitoidy vodních plžů, kteří zvláště v tropických a subtropických oblastech přenáší mnohé lidské parazity. Zájem o jejich využití v biologické ochraně je tak poměrně značný. Bohužel zatím nejsou zcela zvládnuté metody terénního použití těchto nepřátel měkkýšů, a tak jediným dostupným prostředkem na poli biologické ochrany proti nahým plžům zůstávají hlístice.
Paraziti měkkýšů
Hlístice mají v současné době dominantní použití především v ochraně před hmyzem, který prodělává část svého vývoje v půdě. Měkkýši jsou hostiteli asi dvou stovek parazitů z řad hlístic (obr. 3). Většina z nich svého hostitele nezabíjí ani příliš neomezuje, až na pár výjimek.
Na počátku devadesátých let minulého století se na scéně objevila hlístice Phasmarhabditis hermaphrodita (nově Pellioditis hermaphrodita). Ze stoletého zapomnění ji zpět do záře reflektorů přinesl Dr. M. Wilson. Poměrně rychle se ukázalo, že tento fakultativní (příležitostný) parazit měkkýšů bude velmi slibným prostředkem biologické regulace škodlivých plžů, především slimáčků. Ačkoliv se jedná o blízkého příbuzného výše zmíněných hlístovek je tu nejeden podstatný rozdíl, který nám uživatelům i producentům poněkud komplikuje život.
Předně hlístice je také bakteriofágní, a tedy je možné ji velmi snadno množit na kultuře vhodné bakterie na umělých médiích. Problém vyvstane, když si položíme otázku, která bakterie je ta vhodná. Phasmarhabditis bohužel nemá pevného symbionta jako entomopatogenní hlístice. Dokáže se živit na spoustě druhů bakterií, které navíc průběžně ztrácí a jiné znovu doplňuje. Účinná proti slimákům, slimáčkům a plzákům však může být jen tehdy, pokud aktuální (víceméně náhodná) bakterie bude zároveň patogenní pro hostitele. To je důvodem k tomu, že komerčně je tato hlístice kultivována s bakterií Moraxella osloensis, která je vysoce patogenní pro nahé plže. Pokud bakterie získaná z půdy patogenní není, nebo pokud hlístice patogenní bakterii ztratí po aplikaci, není schopná plže usmrtit.
V tu chvíli přejde do tzv. nekromenického cyklu, kdy je přítomná v hostiteli, ale nevyvíjí se. Pouze čeká až plž zemře v důsledku jiné příčiny. Teprve poté se začne vyvíjet, růst a množit na mrtvém, rozkládajícím se těle. Pro dlouhodobé přežití v přírodě je to skvělá vlastnost, v ochraně rostlin před škodlivými plži je to komplikace. Abychom však nebyli jen negativní, je nutno podotknout, že onemocnění vedoucí ke smrti hostitele dokáže způsobit značný počet bakterií. Infekce hostitele poškodí téměř vždy, jen výsledná mortalita slimáků nebo produkce potomstva hlístic je nižší. V praxi nám to nemusí moc vadit, neboť efekt aplikace hlístic rodu Phasmarhabditis je založen nejen na úmrtí hostitele, ale také na repelentním účinku a omezení příjmu potravy.
Měkkýši jsou totiž schopni velmi rychle zjistit, že se v určitém místě vyskytuje vysoká koncentrace jejich parazitů a takovým plochám se vyhýbají, aby sami sebe ochránili. Stejně tak plž napadený hlísticí Phasmarhabditis, i když není infekce letální, je negativně ovlivněn přítomností parazita (obr. 4). Prodělávané onemocnění vede k výraznému omezení až zastavení příjmu potravy. To je pro pěstitele opět výhra. Plzák nebo slimáček, který má tendenci se ošetřené ploše vyhnout, nebo se jen na pozemku vyskytuje, avšak nepřijímá potravu, nijak neškodí.
Tato reakce hostitelů na výskyt parazita vedla k návrhu řady alternativních metod ochrany proti plžům. Vzhledem k velmi náročné masové produkci je cena těchto hlístic poměrně vysoká a úspory jsou tak na místě. Jako poměrně efektivní se v různých studiích jeví např. ošetření okrajů porostů, které jsou tradičně napadány více. Podobně se osvědčila i pásová aplikace u širokořádkových kultur, především zeleniny. V tomto případě jsou hlístice aplikovány jen v úzkém pásu několika decimetrů po stranách rostlin. Analogicky je ověřený postup ruční aplikace jen kolem konkrétních rostlin, který je však použitelný pouze u malopěstitelů. Velmi dobré výsledky vykázaly např. i opakované celoplošné aplikace nižších než doporučených dávek (1/2 nebo 1/3). Tímto způsobem je možné zajistit ochranu po celou sezonu s menším počtem nákladných hlístic.
Závěr
Na konci článku musíme upozornit čtenáře na jednu kontroverzní techniku. Často je pro aplikaci hlístic P. hermaphrodita doporučováno nachytat plzáky, namočit je v suspenzi hlístic a vypustit. Předpoklad je, že plzák, používající stále stejné úkryty doleze do toho svého dříve, než zahyne. Když potom v úkrytu uhyne, na jeho těle se hlístice pomnoží a infikují další jedince sdílející stejný úkryt. Nápad je to pěkný, ale jak jsme si řekli výše, ostatní plzáci, slimáci a slimáčci poznají, že se v daném místě vyskytuje zvýšená koncentrace parazitů a takovému místu se aktivně vyhnou. Efekt této pracné (spíše zahrádkářské) metody tak bude nejspíše velmi malý, možná nulový.
Na samý závěr pro doplnění jen zmíníme, že v současné době jsou na evropském trhu dostupné dvě hlístice proti nahým plžům: P. hermaphrodita a P. californica. Druhá navzdory svému jménu je, stejně jako první, v Evropě původní druh.
Obr. 1: Velmi často se drobnými měkkýši živí i obratlovci
Obr. 2: Mezi přirozené nepřátele měkkýšů patří také střevlíci, včetně Pterostychus cupreus na fotografii
Obr. 3: Alloionema appendiculatum je jeden z častých parazitů plzáků; ti však po infekci hlísticí více žerou a také ve srovnání s nenapadenými plzáky déle žijí
Obr. 4: Rozkládající se tělo slimáka po infekci hlísticemi Phasmarhabditis hermaphrodita
Další články v kategorii Škůdci