Slimáci a nový škůdce - plzák španělský
22. 03. 2006 Škůdci Zobrazeno 37071x
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku.
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky - s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale mohou se vyskytovat, zejména na okrajích pozemků i další druhy, jako např. slimáček hladký (Deroceras leave), rod Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště) - plzák zahradní, lesní a žíhaný a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Mezi nejškodlivější patří slimáček síťkovaný. Je dlouhý 40–60 mm. Základní zbarvení dospělých jedinců je žlutošedé, někdy kávové nebo olivové, obvykle má zřetelnou síťovitou kresbu tvořenou načernalými nebo tmavohnědými skvrnami. Slimáček polní je menší (30–50 mm) a nemá tak výraznou kresbu. Žije skrytěji a je méně častý.
Většina nahých plžů je nenáročných, tzn. že jsou schopni úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože díky absenci schránky jsou více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu a zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výše výskytu a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.
V zahradách a sklenících, kromě výše uvedených slimáčků se nejčastěji objevují druhy z čeledi plzákovití (Arion) a slimákovití (Limax) - plzák hnědý (Arion subfuscus), plzák zahradní (Arion distinctus/hortensis/), plzák lesní (Arion rufus), plzák žíhaný (Arion circumscriptus), slimák největší (Limax maximus), který působí škody i na skladovaném ovoci, bramborách i zelenině. Někde škodí i někteří zástupci ulitnatých plžů.
Do čeledi plzákovitých (Arionidae) patří i plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také: portugalský, lusitanský, případně rezavý, který se do České republiky dostal z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec (Michal Horsák, 2002, horsak(a)sci.muni.cz).
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžověhnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené žluté až citrónově zbarvené pruhy. Tvar těchto mladých jedinců je více méně vejčitý. Naopak plzák lesní má mláďata jednobarevně bílá až světle žlutá s kontrastně tmavými tykadly. Délka mláďat je výrazně větší než šířka, takže tvar je protáhle válcovitý. Právě pestře zbarvená mláďata plzáka španělského jsou natolik charakteristická, že umožňují velmi snadné rozlišení od zbývajících plzáků.
Početné výskyty jsou kolem míst prvotního zavlečení a tam, kde je dostatek synantropních stanovišť(vyskytujících se v blízkosti lidských obydlí a využívajících změn prostředí způsobených člověkem) nebo v jinak člověkem významněji pozměněné krajině. Během posledních let bylo i na našem území zaznamenáno mnoho případů silného lokálního přemnožení. Plzák španělský obsazuje především kulturní plochy, kde se stává díky opakovanému přemnožení častým škůdcem. Přednost dává drobným zahrádkám nebo zapleveleným a hustě zarostlým neudržovaným plochám ve větších sídlech. S oblibou vyhledává zastíněná místa, pokud možno s vysokou vegetací, jakými jsou hustě zarostlé meze nebo příkopy podél komunikací. Při vhodném počasí (po dešti) plži pronikají na zemědělské plochy (včetně velkých honů) za potravou. Tyto větší druhy jsou schopny se přes noc přesunout až na vzdálenost 50 m a poškozují především okraje porostů souvisejícími s neobdělávanou půdou a zahradami. Při kalamitním přemnožení zde mohou způsobit žírem velké hospodářské škody, zejména na kulturách řepky. Za takové situace může vzniknout mylný dojem rapidního namnožení populace i během krátké doby.
Plicnatí plži, mezi které patří i plzák španělský, jsou hermafroditi (obojetného pohlaví). K případům vlastního oplození však prakticky nedochází. Kopulace u hermafroditů spočívá ve výměně spermií mezi dvěma jedinci. Hlavní výhodou hermafroditismu je, že každý jedinec je schopen klást vajíčka, zatímco kdyby se jednalo o gonochoristy (odděleného pohlaví), tak by vajíčka kladly pouze samice, tedy přibližně pouze polovina jedinců.
V podmínkách středoevropského klimatu má plzák španělský jednu generaci do roka a ke kopulaci dochází také jednou ročně, v časově relativně krátké době na konci června. Kladení vajíček probíhá od poloviny srpna do konce září, někdy až do poloviny prosince. Jeden plž může naklást 4 až 7 snůšek, dohromady až 225 vajíček. První mláďata se líhnou za příznivé teploty už za 1 měsíc po nakladení vajíček. Vajíčka kladená v září a později přezimují a líhnou se příští jaro. Malí, přezimující jedinci do délky 1,5 cm mohou vylézat již v lednu (!), pokud teplota vystoupí nad 4 °C. Z většiny ozimých vajíček se mladí jedinci líhnou obvykle od prvních dubnových dní. Maximální početnosti dosahují plzáci španělští v květnu až červnu, kdy jsou zaznamenávány nejmasovější výskyty.
Plzák španělský (Arion lusitanicus) |
Hlavní důvody kalamitních přemnožení
Plzák španělský je schopen se přizpůsobit nejrůznějším typům stanovišť. Je schopen velice efektivně využívat volnou (uvolněnou) část ekologické niky. Proto ke kalamitnímu přemnožení dochází zpravidla v silně změněné a narušené krajině, kde je více či méně porušena ekologická stabilita a rovnováha. To znamená, že se zde vyskytují náhradní, nestabilní a často výrazně ochuzená rostlinná a živočišná společenstva, kde po druzích, které vlivem změn vymizely, zůstalo volné místo (nemyslí se jen fyzicky, ale také ve využívání zdrojů, v potravních řetězcích, mezidruhových vztazích atd.). Druhy, jež jsou schopny se přizpůsobit, pak mohou toto volné místo rychle zaplnit. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch plzáků je, že se jedná o nepůvodní druh v prostředí, kam nepatří. To má za následek, že zde nejsou vytvořeny funkční biologické vztahy mezi plzáky a jejich potenciálními predátory a parazity. Pak jsme svědky jejich „nepochopitelného“ přemnožení. Přitom živočichů, v jejichž jídelníčku hrají důležitou úlohu nazí plži, je i v naší fauně celá řada - /ptáci, ježci, rejsci, ropuchy, slepýši střevlíci, páteříčci, drabčíci aj.) Dospělí jedinci však dorůstají až dvanácti centimetrů délky a to si na ně již mnoho menších živočichů netroufne. Jak ukázaly některé parazitologické průzkumy, promořenost invazních populací plzáků i běžnými parazity je prakticky nulová.
Hubení plzáka španělského: S ohledem na znalosti jeho vývojového cyklu, je nutné zdůraznit, že jeho likvidace by měla být nejintenzivnější v rozmezí května až července. Pokud začneme později, např. až v srpnu, kdy už dochází ke kladení vajíček, tak naše snažení omezí jen aktuální škody, ale situaci v následujícím roce již mnoho neovlivní, neboť většina vykladených dospělých jedinců zimní měsíce nepřežije i bez našeho zásahu.
Ing. Josef Gall; Přerov
Další články v kategorii Škůdci