Užitečné organizmy (66): Parazitoidi čalounice jerlínové

05. 01. 2026 Ing. Kamil Holý, Ph.D.; Národní centrum zemědělského a potravinářského výzkumu, v.v.i., Praha-Ruzyně Škůdci Zobrazeno 383x

Čalounice jerlínová (Megachile sculpturalis) je novým druhem naší fauny. Pochází z východní Asie a v Evropě byla zjištěna v roce 2008. Není řazena mezi nebezpečné invazní škůdce, ale obdobně jako u dalších nepůvodních druhů je sledován vliv na domácí faunu a způsob šíření, který může být využit při zpomalení rychlosti šíření dalších nepůvodních druhů Evropou.

Taxonomicky patří mezi opylovače - samotářské včely z čeledi čalounicovití (Megachilidae). U nás se vyskytuje několik druhů rodu Megachile, ale čalounice jerlínová na první pohled upoutá svojí nadměrnou velikostí. Velikosti samic dosahuje 20–28 mm, což u nás dorůstají jen čmeláci a drvodělky, se kterými se může snadno zaměnit, zvláště při sběru pylu vysoko v koruně stromu. Za letu vydává i podobně bzučivý zvuk. Od včely medonosné a ostatních samotářských včel se liší výrazně větší velikostí, od čmeláků a drvodělek zbarvením a štíhlejším tělem. Hlava a zadeček čalounice jsou černé, hruď pokrývají husté, rezavohnědé chlupy, křídla jsou průhledná, zakouřená, ve vnější polovině tmavší. Samice ukládají nasbíraný pyl na spodní stranu zadečku.

Jedná se o polyektický druh, sbírající nektar a pyl na více druzích rostlin, ale v USA je častěji nalézána na rostlinách dovezených z Asie - z její původní domoviny. Oblibu asijských rostlin má i v Evropě, kde jsou samice často nalézány na kvetoucím jerlínu japonském (Styphnolobium japonicum), který se vysazuje v parcích a městské zeleni. Pyl jerlínu dominuje v evropských hnízdech a vysazování nepůvodních jerlínů může podpořit výskyt čalounice. Na květech jerlínu byli pozorováni i první jedinci v zámeckém parku na jižní Moravě v polovině července letošního roku. Jedna samice byla odchycena, druhá ulétla a pravděpodobně ta samá samice se asi za hodinu vrátila a sbírala pyl vysoko v koruně stromu.

Druh má 1 generaci v roce. Samice se vyskytují nejčastěji v červenci a srpnu. Hnízdí v různých dutinách ve dřevu nebo stéblech. S ohledem na velikost těla potřebuje vstupní otvor větší než 8 mm. Má velká kusadla, ale nejsou tak silná, aby s nimi dokázala vykousat vlastní dutinu. Obsazuje proto již vytvořené jiným hmyzem. Na jednom kmeni nebo v hmyzím hotelu může hnízdit více samic vedle sebe. Samice vystele dutinu směsí listů a pryskyřice, uloží do ní nasbíraný pyl a naklade vajíčko. Buňku uzavře a vytvoří další. V závislosti na délce dutinky může být za sebou několik buněk. Na konci je zátka ze směsi dřevní drti, půdy, pryskyřice a dalšího materiálu, často potažená pryskyřicí.

Původní oblastí výskytu je Korea, Čína, Taiwan a Japonsko. Čalounice byla zavlečena nejprve do Severní Ameriky, kde se rychle rozšířila ve východní části, a o něco později do Evropy. První údaj o výskytu pochází z Francie z roku 2008, odkud se šíří všemi směry do dalších zemí. Je dobrý letec, přirozeně se šíří rychlostí desítek kilometrů ročně. Preferuje teplejší podnebí, kde dorůstá větších rozměrů. Velice rychlá expanze v jižní polovině Evropy, kdy byla již v roce 2018 zjištěna až na Krymu, je v kontrastu s výrazně pomalejším šířením severním směrem. Podle předpovědních modelů by měla časem obsadit celou Evropu, ale zatím je na sever od Vídně údajů minimum. V loňském roce byla nalezena na více místech v jižní části Slovenska, z Německa pocházejí údaje většinou též z jižní části nebo z velkých měst, kde je teplejší klima a vysazují se jerlíny. U nás lze předpokládat výskyt v teplých oblastech nížin. Hojnější bude ve městech, kde jsou vyšší teploty v důsledku tzv. tepelného ostrovu města a je zde dostatek cizokrajných rostlin původem z Asie.

Jako ostatní blanokřídlí mohou samice čalounice použít v sebeobraně žihadlo, ale nejsou agresivní. Pokud je lidé nebudou chytat do ruky nebo jinak provokovat, nezaútočí. Riziko bodnutí je obdobné jako u našich drvodělek nebo čmeláků.

Nepůvodní druhy mohou představovat riziko pro evropskou faunu. Čalounice není řazena mezi nebezpečné invazní druhy a nejsou proti ní vyvíjeny eradikační postupy, i když byla několikrát pozorována konkurence mezi čalounicí jerlínovou a domácími druhy, kdy větší a silnější čalounice obsadila dutinu jiného druhu. Protože neznáme žádné účinné prostředky pro regulaci čalounice, bude si muset příroda poradit sama a druh se stane běžnou součástí naší fauny, jako v případě slunéčka východního.

Nepřátelé čalounice jerlínové

V oblasti původu nejsou známi žádní specifičtí parazitoidi, které by bylo možné přivést a využít k regulaci nepůvodní čalounice. Na jihu Evropy se již několik druhů parazitoidů na nový druh adaptovalo a parazitace buněk byla mezi 10–15 %. Všechny zjištěné druhy napadají více druhů blanokřídlých a mimo Melittobia australica se vyskytují i u nás. Dominantním parazitoidem byla lesknatka Melittobia acasta z čeledi Eulophidae, která parazituje samotářské včely, čmeláky, kutilky a další hostitele. Je to gregarický ektoparazitoid - na jedné larvě nebo kukle se vyvíjejí desítky larev parazitoida. Druh má výrazný pohlavní dimorfismus. Samice jsou okřídlené a je možné je zastihnout až v desítkách kusů, které létají okolo hmyzích hotelů, kde hnízdí hostitelé. Samci mají nefunkční, zkrácená křídla, jsou slepí a neopouštějí místo vylíhnutí, kde se páří se samicemi. Mají modifikovaná tykadla (1. článek je nápadně zvětšený, zbylé články jsou krátké, cca dlouhé jako 1. článek), která slouží k přidržování samice při páření. Zbarvení samice je tmavé, nohy jsou světlé, tykadlo nepřesahuje zadeček. Samci jsou narezlí nebo tmaví. Jedná se o drobný druh s délkou těla do 2 mm. Samice sedící u hmyzího hotelu se poznají podle nápadně zploštělé hlavy (při pohledu z boku).

Další drobnou chalcidkou, nalezenou v hnízdě čalounice, byla krásenka rodu Monodontomerus. Obdobně vzácným parazitoidem byla dlouhososka Anthrax anthrax, z řádu dvoukřídlých. Jedná se o velký druh s délkou těla přes 10 mm. Tělo je černé, s drobnou bílou kresbou, křídla jsou černá, na zadním okraji s průhledným, nepravidelným pruhem. Samice přilétají k hmyzím hotelům a vstřelují vajíčka do otvorů obsazených hostiteli. Vylíhlá larva aktivně vyhledá hostitele. Počká, až larva dokončí vývoj a vytvoří kokon, poté ji zkonzumuje z povrchu. Larva dlouhososky nemá vyvinutou hlavu ani nohy. Kukla má na hlavě velké, silné trny, kterými při přesunu k výletovému otvoru krátce před líhnutím prorazí stěny dalších buněk. Po vylíhnutí dospělce zůstává exuvie v otvoru.

Samice čalounice - s odhadem velikosti pomůže pětikorunová mince

Článek vznikl za podpory projektu MZe-RO0425.