Užitečné organizmy (70): Lumčíci Agathidinae

07. 04. 2026 Ing. Kamil Holý, Ph.D.; Národní centrum zemědělského a potravinářského výzkumu, v.v.i., Praha-Ruzyně Škůdci Zobrazeno 329x

Lumčíci podčeledi Agathidinae se specializují na parazitaci motýlů. Většina známých hostitelů patří mezi druhy minující v listech nebo žijící ve stoncích, plodech a dalších skrytých místech. Menší část druhů parazituje volně žijící housenky. U nás se vyskytují především v teplých oblastech a pro regulaci zemědělských škůdců mají nejspíše malý význam.

Podčeleď je rozšířena převážně ve vlhkých tropických a subtropických oblastech. Pestré, exotické zbarvení mají i některé naše druhy napodobující ploštice (mimikry), a tropicko-subtropický původ se projevuje preferencí teplých částí našeho území, kde je vyšší druhová diverzita i početnost. U nás bylo zjištěno necelých 20 druhů v 7 rodech, do Evropy zasahuje více než 70 druhů.

V Evropě patří velikostně mezi střední až menší druhy lumčíků. Od ostatních podčeledí je odlišíme podle velmi úzké radiální buňky přiléhající k plamce v předním křídle a chybějící occipital carina v zadní části hlavy (obr. 1). V předním křídle je často uzavřená areola a některé druhy mají nápadně dolů protaženou hlavu a ústní ústrojí, což je adaptace na získávání potravy z květů - dosáhnout na hlouběji uložená nektaria. V rámci podčeledi se protažení hlavy a ústního ústrojí objevilo několikrát nezávisle na sobě v různých rodech a souvisí nejspíše se životem v nehostinných oblastech, kde je nedostatek nektaru. Tupé dolní zakončení hlavy a mohutné ústní ústrojí připomínají při pohledu z boku nasazenou „plynovou masku“.

Patří mezi koinobionty, parazitované housenky dále rostou a jsou usmrceny až v optimální velikosti pro dokončení vývoje lumčíka. Uvnitř housenky se vyvíjí 1 larva parazitoida. Při superparazitizmu, kdy do 1 housenky naklade vajíčka několik samic, přežije jen 1 larva. Tím se vyznačuje, jak druhový název napovídá, pouze středoamerický Zelomorpha gregaria, další druhy tohoto rodu jsou gregarické.

Biologie je prozkoumána pouze u několika druhů parazitujících ekonomicky významné škůdce v tropických a subtropických oblastech, kde jsou důležitými regulátory škodlivých housenek. Americký Alabagrus stigma byl z tropického pásma introdukován do dalších oblastí k regulaci zavíječe Diatraea saccharalis škodícího na cukrové třtině. Invazní makadlovka Phthorimaea operculella, která byla zavlečena do Evropy a napadá brambory i další lilkovité rostliny ve Středomoří, je v Severní Americe parazitována druhem Agathis gibbosa. K její regulaci se do vhodných oblastí vysazuje také jihoamerický Agathis unicolor. Makadlovka je teplomilná, vyskytuje se nejblíže v jižním Maďarsku, a i přes postupné globální oteplování se pravděpodobnost jejího trvalého výskytu v České republice v dohledné době nepředpokládá. Může se k nám zavléct v napadených bramborech.

Známí hostitelé patří většinou mezi tzv. drobné motýly (Microlepidoptera). Nejčastěji jsou uváděny čeledi makadlovkovití (Gelechiidae), pouzdrovníčkovití (Coleophoridae), zavíječovití (Pyralidae), molovití (Tineidae) a obalečovití (Tortricidae). Větší hostitelé patří nejčastěji mezi můry (Noctuidae). Samice parazitují mladé i starší housenky, vyskytuje se určitá preference v rámci tribů - některé dávají přednost mladým instarům, jiné středně starým housenkám. Larvy lumčíků žijí uvnitř těla housenky, kterou zahubí většinou až ve fázi předkukly, kdy si sepřede kokon. Procházejí třemi instary. První instar má zvětšená kusadla, pohybuje se volně hemolymfou po celém těle a nejspíše vyhledává konkurenční larvy parazitoidů, které zahubí. Poslední instar usmrtí housenku, opustí její tělo a zkonzumuje poživatelné zbytky hostitele. Kuklí se v místě žíru v sepředeném kokonu. Zimu přečkávají většinou larvy 1. instaru uvnitř hostitele.

Stejně jako u jiných parazitoidů, i u Agathidinae naznačuje délka kladélka míru skrytí hostitele. Druhy parazitující housenky uvnitř rostlin mají kladélko stejně dlouhé jako zadeček nebo až 1,5× delší než celé tělo, zatímco samice parazitující volně žijící housenky mají kladélko krátké a často dolů zahnuté. U nás jsou druhově nejbohatší rody Agathis a Bassus z tribu Agathidini, ale morfologické vymezení rodů není dosud jasně definováno a u některých druhů může dojít k přesunutí do jiných nebo nově popsaných rodů.

Aerophilus rufipes - získal své rodové jméno teprve v roce 2016, v dřívějších publikacích byl řazen do rodů Agathis, Bassus a Lytopylus. Tělo je okolo 4 mm dlouhé, červenohnědé nebo s různou tmavou kresbou, nohy světlé, žlutooranžové. Kladélko samic je dlouhé. Jedná se o polyfágní druh, parazituje drobné druhy motýlů z několika čeledí, ze škůdců např. obaleče jablečného, o. švestkového, předivky aj.

Earinus elator - tělo i s tykadly má černé, 5–8 mm dlouhé, nohy oranžové s tmavou kresbou. Kladélko samic je dlouhé (obr. 2), zahnuté dolů, pochvy tlusté. Hlava, hruď a pochvy kladélka jsou dlouze ochlupené. Od dalších rodů podčeledi se odlišují podle chybějících notaul na svrchní části hrudi a vyvinutou 1-SR+M žilkou v předním křídle. Od ostatních druhů se liší neobvyklou biologií, která je podobná lumčíku Acampsis alternipes z příbuzné podčeledi Sigalphinae. Samice parazitují mladé housenky můr, které začínající žír při 1. větším oteplení, kdy dochází k praskání pupenů hostitelských stromů. Vývoj housenek je rychlý, z tohoto důvodu přezimují dospělci jako jediní z podčeledi v kokonu, aby samice stihly parazitovat housenky v optimální velikosti. Úspěšné přezimování dospělců zajišťuje glycerol a další chemické sloučeniny, které fungují na principu nemrznoucí směsi. Dospělci přilétají ke světlu.

Cremnops desertor (obr. 3) - velikost těla je 5–9 mm, zbarvení oranžové, tykadla, pochva kladélka a konce zadních nohou tmavé. Křídla jsou s tmavými pruhy. Kladélko samic je dlouhé, zahnuté dolů. Palearktický druh, introdukovaný do Severní Ameriky. Parazituje housenky různých motýlů, nejčastěji z čeledí zavíječovití a travaříkovití. Ze škůdců parazituje zavíječe kukuřičného a obaleče jablečného, ale ani z jednoho hostitele u nás dosud nebyl vychován. V porostech kukuřice ani v sadech není hojným druhem, jeho potenciál při regulaci obou škůdců tak zůstává nízký.

Obr. 1: Úzká radiální buňka (a), areola (b), protažená hlava a ústní ústrojí (c) jsou pro podčeleď charakteristické

Obr. 2: Samice Earinus elator

Obr. 3: Samec Cremnops desertor

Článek vznikl za podpory projektu MZe-RO0425.