Regenerativní zemědělství jako systém hospodaření

12. 02. 2026 Ing. Veronika Venclová, Ph.D.; Agromanuál Technologie pěstování Zobrazeno 808x

Na konci ledna se v aule České zemědělské univerzity v Praze uskutečnil 5. ročník odborné konference Živá krajina 2026, zaměřené na problematiku regenerativního zemědělství. Cílem konference bylo představit regenerativní zemědělství jako specifický systém hospodaření směřující k obnově půdní úrodnosti, zvýšení biodiverzity a posílení ekonomické stability zemědělských podniků v podmínkách klimatické změny.

Účastníky přivítal nově jmenovaný rektor České zemědělské univerzity v Praze
Prof. PhDr. Michal Lošťák, Ph.D. a moderátor Dalibor Tomko (vpravo)

Principy regenerativního zemědělství směřují k omezení závislosti na externích vstupech a ke stabilizaci produkčního systému. Půda je v tomto pojetí chápána jako živý a funkční ekosystém, který má plnit mimo jiné roli ochranného prvku proti výkyvům počasí. Dlouhodobé zkušenosti z praxe však ukazují, že ani regenerativní systémy nejsou imunní vůči extrémním klimatickým podmínkám, kdy může docházet k výraznému kolísání výnosů. Současně je systém, ostatně jako celé zemědělství, vystaven tlaku nestabilních tržních cen zemědělských komodit. Podle zástupce Evropské aliance pro regenerativní zemědělství (EARA), Simona Krämera, je hlavním cílem těchto systémů dosahovat vyšší efektivity produkce při nižší spotřebě zdrojů.

Regenerativní zemědělství v kostce

Technologie bezorebného pěstování

V rostlinné výrobě je regenerativní přístup nejčastěji spojován s bezorebnými systémy hospodaření, zejména s technologií no-till a se setím do živého porostu (planting green). V praxi jsou využívány speciální secí stroje a mechanické válce k ukončení meziplodin, čímž se na povrchu půdy vytváří ochranná vrstva mulče.

Provozní zkušenosti však poukazují i na technologická omezení těchto postupů. U některých plodin s vyššími nároky na zpracování půdy, jako jsou brambory nebo cukrová řepa, se čistý no-till systém ukazuje jako problematický a vyžaduje kompromisní řešení v podobě mělkého zpracování půdy (mini-till). Rizikem trvalého půdního pokryvu může být rovněž zvýšený výskyt hrabošů, zejména v porostech vojtěšky, což vyžaduje cílené mechanické zásahy. Dle Romualda Carrouge z francouzského sdružení CUMA, např. vláčení, jehož efektivita však zůstává předmětem diskuse.

Dalším limitujícím faktorem je zaplevelení, především tlak travních plevelů, kdy může být v některých případech nezbytný dočasný návrat k mechanické kultivaci půdy. Technologie CULTAN, založená na injektáži amonného dusíku, přináší zvýšení efektivity výživy rostlin a omezení výskytu chorob, avšak její aplikace klade vysoké nároky na přesné načasování a technické vybavení.

Půdní vlastnosti a biologická rozmanitost

Zkušenosti z velkého zemědělského podniku představil Błażej Bieńkowski  ze skupiny Top Farms v Polsku, která hospodaří na více než 10 tis ha zemědělské půdy. Poukázal na význam sledování kationtové výměnné kapacity (CEC), jako nástroje pro hodnocení půdní úrodnosti. Současně upozornil na skutečnost, že na lehkých písčitých půdách zůstávají živiny, zejména dusičnany a sírany, náchylné k vyplavování bez ohledu na použitý systém hospodaření. V oblasti biologické rozmanitosti jsou však přínosy regenerativních systémů zřetelné, a to zejména ve zvýšeném výskytu půdních predátorů, například střevlíků, a opylovačů, včetně volně žijících včel, které nacházejí v nezpracované půdě vhodné podmínky pro hnízdění.

Uhlík v půdě a vodní režim

Významným aspektem regenerativního zemědělství je schopnost půdy vázat atmosférický uhlík do půdního profilu, čímž se zemědělské hospodaření stává aktivním nástrojem mitigace klimatických změn. Na základě své dlouholeté praxe Hans Gnauer potvrzuje, že při dlouhodobém uplatňování bezorebných technologií a trvalého půdního pokryvu může být celková uhlíková bilance farmy neutrální, případně pozitivní. Zvýšení obsahu organické hmoty má zároveň přímý vliv na fyzikální vlastnosti půdy a její vodní režim. Při nárůstu obsahu organické hmoty o 1 % se zvyšuje schopnost půdy zadržet přibližně o 70 m³ vody/ha více, což významně přispívá ke stabilitě výnosů v obdobích sucha. Podle odborníků sdružených v EARA navíc moderní výzkum a satelitní monitorovací technologie naznačují, že potenciál půdy pro dlouhodobou sekvestraci uhlíku může být vyšší, než se dříve předpokládalo, zejména díky zvýšené biologické aktivitě v hlubších vrstvách půdního profilu. Obnova humózní složky půdy tak může farmářům otevřít nové ekonomické příležitosti v podobě vznikajících trhů s uhlíkovými certifikáty.

Osobní zkušenosti s regenerativním zemědělstvím prezentoval Hans Gnauer z Rakouska

Ekonomika přechodu a systémová rizika

Diskuse se věnovala rovněž otázce dlouhodobé stability ukládání uhlíku v půdě. Bylo zdůrazněno, že sekvestrace uhlíku je dynamický proces a nikoli trvalé úložiště, přičemž návrat k intenzivnímu zpracování půdy může vést k jeho rychlému uvolnění do atmosféry. Zároveň zůstává otevřená otázka limitů nasycení půdy uhlíkem.

Ekonomická stabilita regenerativních systémů je podle dostupných údajů založena především na výrazném snížení nákladů na minerální hnojiva, a to až o 60 %, a na omezení používání pesticidů až o 75 %. Tyto úspory mohou vést ke zvýšení čistého příjmu přibližně o 20 %. Přechodné období je však spojeno s vyššími investičními nároky, potřebou nové mechanizace a rizikem chyb v počáteční fázi zavádění systému. Jako účinný nástroj ke snížení těchto rizik byla uvedena spolupráce menších podniků ve Francii v rámci družstevních struktur (např. EARA), které umožňují sdílení nákladů na specializovanou techniku.

Role trhu a zemědělské politiky

Významnou roli v úspěchu regenerativních systémů hraje kromě jiného i způsob uplatnění produkce na trhu. Přímý prodej vyžaduje dlouhodobé budování vztahu se spotřebitelem, marketingové dovednosti i dostatečné personální zajištění, což ale nemusí být realizovatelné u všech podniků. Závěrem bylo konstatováno, že současné nastavení evropské zemědělské politiky dosud plně nezohledňuje přínosy regenerativního způsobu hospodaření a je orientováno spíše na plošnou podporu než hodnocení výsledků. Přechod k výsledkově orientovaným nástrojům podpory, například na základě intenzity fotosyntézy nebo zlepšení půdních parametrů, zůstává otázkou budoucího vývoje. Úspěšná implementace regenerativního zemědělství tak závisí především na ochotě zemědělců přijmout určitou míru rizika, systematicky se vzdělávat a postupně optimalizovat zvolený způsob hospodaření.