Hnojení ozimé řepky na jaře je důležité, ale také celkem složité

23. 04. 2018 Ing. Jindřich Černý, Ph.D. a kol. Hnojení Zobrazeno 5791x

Ozimá řepka již na podzim vytváří dobře zakořeněné rostliny a značnou biomasu nadzemní hmoty. Pochopitelně za předpokladu, že je včas a dobře založený porost, „přeje“ počasí, jsou dobré půdní vlastnosti a nebude výrazně poškozena škůdci. Takový dobrý porost přijme během podzimního růstu 25–30 % z celkové potřeby dusíku, obdobně tomu může být i u síry nebo bóru. U ostatních živin jako např. vápníku, hořčíku či draslíku, je podíl přijatý na podzim o něco menší (10–20 %).

S ohledem na růst biomasy je zřejmé, že většinu živin řepka přijímá až na jaře. Jak ale můžeme do výživy řepky zasáhnout hnojením v jarním období? Musíme některé živiny aplikovat znovu na jaře, přestože jsme jimi hnojili již na podzim? Nebo naopak stačí jen podzimní hnojení? Některé otázky se pokusíme vysvětlit v tomto příspěvku.

Dusík

Hnojení dusíkem má největší vliv na tvorbu výnosu. Nedostatek dusíku přispívá prokazatelně ke snížení výnosu. Vyšší hnojení dusíkem ale prokazatelně ke zvýšení výnosu přispět nemusí. Ano, významně totiž na konečný výnos také působí také jiné faktory, jako průběh počasí, choroby a škůdci. Pokud ale zůstaneme u výživy rostlin, pak působení dusíku také značně ovlivňuje vyrovnaná (či nevyrovnaná) výživa ostatními živinami.

Některé poznatky o působení dusíku u řepky

Na jaře je rozhodující příjem dusíku do období kvetení. Později, během reprodukční fáze (tvorba šešulí a semen) nastává pokles příjmu dusíku z půdy, avšak v tomto období je vznikajícími generativními orgány spotřebováváno ještě velké množství dusíku. Zásobování generativních orgánů dusíkem je zajištěno zejména jeho translokací (remobilizací) z vegetativních orgánů. Je však známo, že u řepky je schopnost remobilizace dusíku poměrně malá a závisí na množství a formě dusíku (dusíkatých látek) obsažených ve vegetativních orgánech. Rozhodující je také umístění dusíkatých látek v rostlině: kořeny, staré listy, mladé listy, stonky, větve (tab. 1 a 2).

Na počátku kvetení je největší koncentrace N zjišťována v nejnižších (nejstarších) listech a bazálních částech hlavního stonku, ale později zde obsah dusíku výrazně klesá. Tyto změny se postupně přenáší na střední a mladší (výše položené) listy (schéma 1). Mladá vegetativní pletiva působí jako rezervoár asimilátů N při kvetení a po odkvětu. V těchto fázích je z mladých listů také významně využíván dusík N pro generativní orgány. V průměru více než 48 % N akumulovaného v šešulích je z remobilizováno z jiných pletiv. Během dozrávání šešulí se pak dusík z jejich jejich stěn významně přesouvá do semen.

Tab. 1: Celkové množství dusíku (kg/ha) odebrané rostlinami v jednotlivých fázích růstu; pokusy KAVR, stanoviště Humpolec 2013

Tab. 2: Změny obsahu dusíku v jednotlivých orgánech (% N); pokusy KAVR, stanoviště Humpolec 2013

Schéma 1: Znázornění toku dusíku v rostlinách ozimé řepky (upraveno podle Salon et al., 2014)

Faktory ovlivňující výživu dusíkem

Z výzkumných prací vyplývá, že na utváření semen se nejvíce podílí dusík bílkovinného charakteru, naopak malý vliv mají jiné formy dusíku akumulované v pletivech (amidy, nitráty apod.). V tomto směru je tedy velice důležitá dostatečná výživa ostatními živinami, které se na asimilaci dusíku (zabudování do aminokyselin) podílí. Jedná se především o stavební prvky enzymů (S), transportní prvky asimilátů (K, Mg, B), prvky energetického metabolizmu (P, Mg) a prvky, které působí jako kofaktory přeměn dusíkatých látek (Mn, Fe, Cu, Mo), ale pochopitelně i základní biogenní prvky jako C, O, H. Ozimá řepka tak představuje skutečnou učebnici výživy rostlin, se základními poznatky o příjmu živin.

Jednoznačně je rozhodující příjem živin přes kořeny. K tomu musí být vhodné půdní podmínky, nejen pro utváření kořenů, ale také pro mobilitu živin v půdě. K těmto půdním podmínkám patří struktura půdy, půdní reakce, forma a množství živin dodaných hnojivy nebo vázaných na sorpční komplex půdy. Toho můžeme dosáhnout pouze dlouhodobě pravidelným hnojením organickými hnojivy v osevním postupu nebo přímo k řepce, vápněním, pokud je nevhodné pH a pochopitelně vyrovnanou bilancí všech živin.

V učebnici výživy řepky nechybí ani „kapitola“ Liebigova zákona minima, která popisuje, že nedostatek živiny způsobuje pokles výnosu. Je skutečně prokázáno, že například deficit síry snižuje výnos o 5–40 %, nedostatek bóru o 10–30 % apod.

Dusík - pokračování

Potřeba živin k dosažení výnosu jedné tuny hlavního produktu je označována jako odběrový normativ. V případě dusíku u ozimé řepky je tato hodnota kolem 50 kg/t semen. Celkem jednoduše lze stanovit, že pro výnos semen 4 t/ha by bylo potřeba 200 kg N/ha, pro 5 t semen/ha pak 250 kg N/ha. S odkazem na výše uvedené, však u řepky tato lineární závislost nemusí zcela platit. Působení dusíku z hnojiv je ovlivněno jeho přijatelností pro rostliny a následně tedy množstvím, které rostliny mohou přijmout (tzv. efektivita příjmu dusíku), ale také výrazně vnitřním působením dusíku v rostlině, kdy je dusík přeměňován na využitelné dusíkaté látky (tzv. efektivita asimilace N), a také podíl, který rostlina využije remobilizací nebo se naopak ztratí, například opadem listů (schéma 2).

Vnitřní pochody v rostlině moc neovlivníme, neboť na ně působí zejména rychlost a doba trvání jednotlivých růstových fází (a tyto jsou značně ovlivněny průběhem počasí), ale můžeme přispět k lepšímu příjmu dusíku volbou vhodné dávky a formy pro přihnojení. Avšak ani v tomto případě nelze sdělit obecné, či jednoznačně „nejlepší“ doporučení, neboť je nutné přihlédnout k půdním vlastnostem, stavu porostů a průběhu počasí.

Schéma 2: Znázornění přeměn a transportu dusíku v rostlinách, které ovlivňují jeho využitelnost rostlinou

Formy aplikovaného dusíku a jejich přeměny v půdě

Volně mobilní formou dusíku v půdním roztoku jsou dusičnany - aniont NO₃^- (= též nitráty, ledky). Tuto formu dusíku do půdy dodáváme zejména v minerálních hnojivech typu ledku amonného s vápencem/dolomitem (LAV/LAD), ledku vápenatého (LV), dusičnanu amonného s močovinou (DAM) apod. Nitráty ale také vznikají v půdě přeměnou (oxidací) amonné formy dusíku v půdě, avšak až při vyšších teplotách (nad 10 °C). Čím je teplota vyšší, tím se intenzita přeměn urychluje. Vzniklé (dodané) nitráty se však na jaře dále nepřeměňují a představují určitou „jistotu“ přítomného dusíku.

Některé publikace zmiňují u dusičnanů rizika ztrát tzv. denitrifikací (tj. přeměnou na plynné formy – oxidy dusíku a N₂ v zamokřených půdách), avšak v jarním období, s ohledem na nízkou teplotu půdy, lze ztráty denitrifikací téměř vyloučit.

S ohledem na mobilitu dusičnanů v půdním roztoku je zde ale určité riziko vyplavení nebo transportu do nižších vrstev půdy pod kořeny, a to především brzy na jaře u slabších porostů. Naopak v pozdějším období vegetace je s ohledem na příjem N rostlinami, riziko vyplavení u porostů řepek poměrně malé.

Možnost pohybu dusíku v půdě má také močovina - (NH₂)₂CO. Molekula nerozložené močoviny není významněji sorbována půdou. Je snadno rozpustná, a proto může s půdní vláhou pronikat do hlubších vrstev půdy. Močovina se však v půdě poměrně rychle rozkládá na amonný dusík.

Amonná forma - kationt NH₄⁺ je v půdě poután, (obdobně jako jiné kationty), na půdní sorpční komplex nebo může být fixován v jílových minerálech. Jeho pohyb v půdě (půdním roztoku) je tak menší na úrodnějších půdách s vyšší sorpční schopností a na těžších půdách, kde se vyváří stabilnější vazba amonného dusíku a tento je více lokalizován v místě aplikace. Při prohřívání půdy postupně dochází k přeměně amonné formy dusíku na nitrátovou. Kromě teploty má velký vliv také typ aplikovaného hnojiva, půdní vlhkost a pH. Nitrifikace rychleji probíhá na půdách mírně kyselých až neutrálních (pH 6,3–7,5) a optimální průběh je při středním ovlhčení půdy (přibližně 70 % maximální vodní kapacity). Laicky řečeno, ani sucho, ani přemokřeno. Oproti nitrátovému dusíku tak při aplikaci hnojiv s amonnou formou musíme více zohledňovat podmínky pro průběh nitrifikace, ale také hloubku kořenů a jejich aktivní zónu (obr.). Amonnou formu dusíku dodáváme zejména stájovými hnojivy (digestáty, kejdou), ale vzniká též přirozeně procesem amonifikace, tj. rozkladem dusíkatých organických látek v půdě (a také dodaných v hnoji, kejdě). Amonná forma je pochopitelně součástí minerálních hnojiv jako síran amonný, dusičnan amonný+ síran amonný (DASA), ledek amonný s vápencem/dolomitem. Jak již bylo uvedeno, vzniká amonná forma také rychle rozkladem močoviny. Významným zdrojem je také hnojivo DAM a SAM (dusičnan, resp. síran amonný s močovinou).

Při rozhodování o typu hnojiv tak musíme zohlednit následující faktory:

• půdní druh na pozemku;
• obsah vody v půdě a aktuální vývoj počasí (předpověď srážek);

a dále přihlédnout k:

• stavu porostu před hnojením (případně vývoji během zimy), včetně rozložení kořenů a hloubky zakořenění;
• teplotě půdy.

Výše jsme uvedli jen obecné typy (formy hnojiv). Jsme si vědomi, že už tyto rozdíly mohou pěstitelům komplikovat volbu hnojiva. Pro přehled zastoupení jednotlivých forem dusíku uvádíme jejich grafické vyobrazení (graf). Jsme si ale také vědomi, že na trhu je situace ještě komplikovanější, s ohledem na obchodní názvy hnojiv. Některé zkratky jsou zakotveny i v těchto názvech, ale kam zařadit třeba Lovogran, Sulfan nebo hnojiva s inhibitory přeměn dusíku (Ensin, Alzon) nebo co umí Ureas či Ureastabil? Doporučujeme proto pěstitelům, podrobněji se seznámit se složením hnojiva na jeho etiketě nebo náhledem do registru hnojiv.

Obr.: Rozdíly v uspořádání kořenů rostlin řepky

Příjem dusíku ozimou řepkou

S ohledem na poznatky o vlivu dusíku na tvorbu výnosu je nezbytné zajistit jeho dostatečný příjem během celého období vegetativního růstu a v průběhu kvetení.

Kolísání výnosů je často způsobeno odlišnou dostupností dusíku během růstu řepky. Zásobování dusíkem během juvenilního růstu zvyšuje růst biomasy. Dusík má také významnou roli při vytváření a udržování fotosynteticky aktivního aparátu. To je prokázáno výsledky mnoha pokusů v polních i řízených podmínkách, které se zabývají vztahy mezi dodávkou (přístupností) dusíku, intenzitou fotosyntézy a denní asimilací CO₂. Dostatečné hnojení dusíkem přispívá mírně na zvýšení intenzity fotosyntézy, ale silně pozitivně na produktivitu díky vyšší listové pokryvnosti a delšímu období fotosyntézy. To se později projevuje na výši výnosu. Ve vědeckých studiích je ale zatím častěji popisováno „nespecifické působení“ dusíku, což znamená, že jeho účinek na jednotlivé složky výnosu (počet šešulí, počet semen v šešulích) je přibližně stejný. Z toho vyplývá nutnost zajistit a udržet dostatečné zásobení dusíkem v průběhu celé vegetativní fáze (do kvetení), tak aby byla příznivě ovlivněna produkce biomasy (nadzemní i podzemní), listová plocha (starých i mladých listů), kdy dusík pomáhá udržovat rozsáhlou fotosynteticky aktivní listovou plochu během kvetení, tak aby bylo dostatečné zásobování asimiláty a bílkovinami při kvetení a tvorbě šešulí.

Jakákoliv deficience dusíku způsobuje zhoršený růst, redukci biomasy, menší větvení, zkracuje se doba kvetení a v důsledku toho klesá počet a velikost šešulí. Tím se snižuje reutilizace dusíku při tvorbě semen, klesá jejich počet a hmotnost.

Aby byl aplikovaný dusík rostlinami přijímán, musí se dostat do aktivní zóny prokořenění řepky. Proto je třeba zvolit patřičnou formu hnojiva a případně předstih aplikace dusíkatého hnojení, aby tento dusík byl vůbec pro řepku k dispozici v době jeho potřeby. Potřeba dusíku rostlinami je spojena s jejich fyziologií a dalšími vnitřními a vnějšími podmínkami ovlivňujících vlastní využití dusíku.

Forma dusíkatého hnojiva

Dusičnany jsou rostlinami přijímány po obnovení růstu řepky již při 3–5 °C. Nitrátová forma dusíku je pro rostlinu bezpečná (zvláště u slabších porostů), neboť je metabolizována v souladu s potřebou syntézy bílkovin a v závislosti na vnitřních zdrojích rostliny. Rostliny však mohou nitráty přijímat bez ohledu na aktuální potřebu a mohou se touto formou dusíku „předzásobit“. Předzásobení rostliny nitráty není pro rostlinu škodlivé a nepůsobí toxicky. Ukládány jsou zejména do vakuol listů, ale též kořenů a stonků. To se může projevit jako určitá nevýhoda, pokud by v průběhu jarního období přišly ještě větší mrazy. Rostliny s vyšším obsahem nitrátů mohou být více poškozeny. Výživa nitrátovým dusíkem spočívá v urychlení růstu nadzemní biomasy spojené se snížením mrazuvzdornosti rostlin. Proto při brzkém hnojení je potřeba aplikovat nižší dávku nitrátového N, zejména u slabších porostů.

Dusík ve formě dusičnanů však rostlina nedokáže přímo zabudovat do organických látek, ale musí je nejdříve přeměnit na amoniak. Tento proces, označovaný jako „enzymatická redukce nitrátů“ je spojen jednak s metabolizmem rostlin a fotosyntézou (tzn. probíhá až tehdy, kdy rostlina potřebuje vázat N do organických sloučenin a má k tomu vhodné podmínky), ale z dalších faktorů je to především přítomnost jiných živin, zejména mikroprvků (Mo, Fe, Cu, Mn), a také makroprvků, především S a Mg.

U amonné formy dusíku je často uváděna výhoda, že může být přijímána již při teplotách nad bodem mrazu (od 2 °C), a také, že může být rostlinou bezprostředně zabudován do organických sloučenin (aminokyselin). Amonný dusík však může být bezpečně vázán na organické látky pouze tehdy, pokud probíhá fotosyntéza a jsou vytvářeny její energetické produkty. V opačném případě amonný dusík rostlina nepřijímá (ani se jím nedokáže předzásobit, neboť na rostlinu amoniak působí toxicky). Přitom právě počátkem jarního období bývá průběh fotosyntézy ještě omezen. Teoretická přednost amonného dusíku oproti dusičnanům tak může být spíše riziková, zvláště pro oslabené rostliny. Aplikace amonného dusíku a bezprostřední nezbytnost jeho zabudování do organických látek v kořenech, může prohloubit ještě více energetickou potřebu rostlin, a tím může výživa amonným iontem významně přispět i k „vyzimování“ porostu. Obdobně jako u nitrátového dusíku je důležité, aby rostliny měly dobrou výživu i jinými živinami, zejména těmi, které ovlivňují transport organických látek do kořenů, jako je Mg, K, B a fotosyntézu (Mg, P).

Močovina je přes kořeny přijímána pouze omezeně, respektive v malém množství ve srovnání s nitrátovou či amonnou formou dusíku. Je pravda, že může pronikat poměrně rychle, ale s ohledem na nezbytnost dalších přeměn tento zdroj rostliny „nepreferují“. Někdy se setkáme nesprávnou interpretací nebo srovnáváním příjmu močoviny přes listy. Ale z pohledu aplikace močoviny do půdy její dusík nakonec „skončí“ v podobě amonné a zejména nitrátové.

Z výše uvedeného vyplývá - Včasné hnojení ozimé řepky dusíkem je oprávněné, ale nezbytné je zajistit zásobování dusíkem až do období kvetení. Pokud bychom uvedené poznatky shrnuli, řepka má vysoké nároky na dusík z půdy během vegetativních růstových fází. V generativních fázích je využití dusíku výrazněji ovlivněno remobilizací dusíku ze starých listů, stonků, větví i stěn šešulí. V neposlední řadě má velký význam doba trvání jednotlivých období růstu (vegetativní, generativní), resp. jak dlouho se překrývají. To je také jedním z důvodů, proč při delší době kvetení bývá vyšší výnos. Na jednu stranu tak řepka má oprávněně vysoké požadavky na dusík, ale pokud nastanou nevhodné podmínky pro jeho translokaci, tak ho nedokáže dostatečně využít pro tvorbu semen.

Ostatní živiny

Živiny ovlivňující výnos a využití dusíku

Na začátku příspěvku jsme uvedli další faktory, které významně přispívají k vyššímu využití dusíku. Které na jaře můžeme ještě podpořit a které nikoliv?

Během jarní vegetace již nemůžeme zlepšit půdních vlastnosti, jako je struktura, obsah organických látek a zvýšení půdní reakce. Naopak může dojít k mírnému poklesu pH, zejména při použití hnojiv s převahou amonné formy dusíku nebo močoviny. Rostlinám již také nepomůže fosfor aplikovaný na povrch půdy (například v hnojivech jako Amofos, DAP apod.). Obdobně je tomu i u draslíku z minerálních hnojiv. Obě živiny jsou málo mobilní a zůstávají v povrchových vrstvách půdy. Vysokou spotřebu fosforu a draslíku nelze zachránit ani jejich aplikací v listových hnojivech.

Naopak draslík dodaný v tekutých organických hnojivech, jako kejda a digestát, se ve výživě řepky může částečně uplatnit. Rychlá mineralizace organických látek, zejména z kejdy, navíc přispívá k produkci oxidu uhličitého, a tím i k vyšší koncentraci oxidu uhličitého v porostu. To také působí příznivě na fotosyntézu.

V průběhu jarní vegetace řepky můžeme (nebo dnes již musíme?) zlepšit výživu sírou a hořčíkem. Z mikroprvků pak především bórem, případně manganem.

Hnojení sírou na jaře

Vysoké nároky řepky na síru již dlouhodobě nepokrývají atmosférické depozice. Půdy v ČR většinou vykazují jen malé obsahy přístupných forem síry, což jsou hlavně sírany (SO₄^-). S ohledem na jejich vysokou mobilitu v půdě (obdobně jako u dusičnanů), se dlouhodobě v půdě neudrží a musí být pravidelně do půdy doplňovány. Vyšší riziko nedostatku síry lze předpokládat po vlhké zimě.

Oproti dusíku, kde částečně můžeme přispět organickými hnojivy, jsou hlavním zdrojem síry minerální hnojiva. Opět zdůrazňujeme, že rozhodujícím zdrojem je síra z půdy. Přípravky pro listovou aplikaci mohou přispět k dodání síry jen částečně, ale je prokázáno jejich fungicidní působení, především pokud obsahují thio-sírany. Celkové množství síry přijímané řepkou je více než 50 kg/ha. Odběrový normativ je uváděn okolo 16–17 kg síry na 1 t výnosu semen.

Vědecké studie zatím ještě upřesňují skutečnou fyziologickou potřebu síry u řepky, ale vztahy uvnitř rostlin jsou poměrně složité. Zatím se ukazuje, že řepka neumí s přijatými sírany moc dobře hospodařit, a proto je důležité zajistit výše uvedenou potřebu. Tato potřeba by měla být skloubena s potřebou dusíku, neboť síra ovlivňuje příznivě jeho asimilaci do organických látek. Působí také prostřednictvím enzymu RUBISCO na fotosyntézu a zejména asimilaci uhlíku a tvorbu biomasy. Omezení těchto procesů pak snižuje výnos.

Obecně platí, že nedostatek síry negativně ovlivňuje výnos (zejména při deficitu síry v období vegetativního růstu) a olejnatost - množství a kvalitu oleje (zejména při deficitu síry v období tvorby semen). Běžný nedostatek síry se většinou neprojevuje změnou habitu růstu (tj. zpomalením růstu, zmenšením listové plochy) a vizuální symptomy se objevují až při výrazném deficitu síry nebo při spojení s „nadbytkem“ dusíku. Patrnější projevy jsou až ve fázi kvetení, kdy květy na mladších větvích nevykvetou, případně dochází k jejich „vybělení“. To je následně příčinou malé tvorby šešulí, ve kterých se vytváří méně semen (cca pouze čtvrtina) oproti dobře hnojeným porostům. To přináší mylnou domněnku, že je hnojení sírou potřebné až při kvetení.

Pokud aplikujeme dusíkatá hnojiva bez síry (LAV/LAD, močovina) při regeneračním hnojení, mělo by být s nimi „přihozeno“ také trochu kieseritu (20 % S). Další hnojení sírou pak může přijít i v produkční dávce. Celkem by mělo být na jaře k řepce aplikováno alespoň 30–40 kg S/ha.

Bór

Hnojení bórem je dnes již standardním opatřením ve výživě ozimé řepky. Pokusy ve výzkumu i zemědělské praxi potvrzují, že oprávněné. Bór působí na stabilitu buněčných stěn, zpevňuje pletiva kořenů, stonků, řapíků i čepelí listů. Působí na růst kůlových kořenů, ovlivňuje vytváření semen v šešulích. Podílí se na transportu asimilátů a přispívá k lepšímu využití dusíku v rostlinách.

Nejlépe je bór přijímán z půdy, kde se přirozeně vyskytuje v podobě kyseliny borité. Ta je uvolňována zvětráváním minerálů. V půdním roztoku je značně mobilní, a tak snadno proniká ke kořenům. Obdobně jako sírany a nitráty však může být z půdy vyplavován. Proto by měl být B doplňován do půdy. Nejlepší je v podobě kyseliny borité.

S ohledem na možnou toxicitu bóru (zejména u obilnin), lze aplikovat maximálně 1–2 kg B/ha, aby nedošlo k jeho přehnojení. Kyselina boritá je již přidávána do některých minerálních hnojiv. Pěstitel však nemá mnoho možností rovnoměrně aplikovat uvedenou malou dávku bóru samostatně nebo přimícháním do jiných hnojiv. Proto raději volí listová hnojiva.

Listová hnojiva s bórem - důležitá je jeho forma a obsah

Použití těchto hnojiv je výhodnější také tehdy, pokud příjem přes půdu může být omezen. To platí zejména na půdách těžkých, zásaditých, a také velmi kyselých. Zde musíme upozornit, že pro mimokořenovou výživu je vhodnější použít hnojiva, kde je bór součástí rozpustné organické formy (chemicky borethylenamin). Tato forma je přes listy lépe přijímána, než kyselina boritá. Borethylenamin dnes obsahuje většina hnojiv pro mimokořenovou aplikaci. S ohledem na postupující výzkum transportu bóru v rostlinách lze předpokládat, že do budoucna se budou používat i jiné vazby B. V této souvislosti bychom rádi upozornili, že pokud se v různých hnojivech vyskytuje stejná forma B, je její účinek na rostlinu také stejný. Matoucí tak mohou být některá tvrzení o „levném“ a „drahém“ bóru.

Při letošní vlhčí zimě lze očekávat nižší obsahy B v půdě, proto by měl být aplikován již s prvními vstupy do porostů. To platí i tehdy, pokud bylo bórem hnojeno již na podzim. Bór je totiž v rostlině brzy vyvázán do buněčných stěn nebo nerozpustných komplexů a nemůže být rostlinou již opětovně využit. Větší potřeba bóru je však u řepky až v období kvetení a zejména šešulí, proto by mělo být hnojení bórem zopakováno ještě v pozdějších fázích růstu. A to ze stejného důvodu, tedy nízkému znovuvyužití bóru rostlinami.

Závěrem

Jarní hnojení ozimé řepky je velice důležité ve vztahu k tvorbě výnosu, a také ekonomice jejího pěstování. Z výše uvedených poznatků vyplývá, že dostatečná výživa přispívá k lepšímu vzájemnému působení živin a metabolizmu rostlin. Záměrně jsme použili termín dostatečná, neboť je známo, že nedostatečná výživa působí na propad výnosů. Správné by snad bylo použít optimální a hodnoty přesně vyčíslit. Ale ani současné vědecké poznatky zatím zcela nevysvětlují, co pro řepku „optimum“ představuje.

Tento příspěvek byl připraven s využitím poznatků získaných při řešení Specifického výzkumu „S projekt“ MŠMT ČR - GA FAPPZ SV17-06-21140 a v rámci projektu NAZV č. QJ1530171.

Ing. Jindřich Černý, Ph.D., Prof. Ing. Jiří Balík, CSc., dr. h. c., Ing. Martin Kulhánek, Ph.D., Ing. Ondřej Sedlář, Ph.D., Ing. Tomáš Javor, DiS.; Česká zemědělská univerzita v Praze

Použitá literatura je k dispozici u autorů příspěvku.