Hnojení ozimé řepky na podzim

05. 09. 2018 Ing. Jindřich Černý, Ph.D., Prof. Ing. Jiří Balík, CSc., dr. h. c., Ing. Martin Kulhánek, Ph.D., Ing. Ondřej Sedlář, Ph.D.; Česká zemědělská univerzita v Praze Hnojení Zobrazeno 6493x

Úspěšné pěstování ozimé řepky se neobejde bez zajištění odpovídající výživy. Přestože je řepka na poli téměř celý rok (srpen až červenec), období příjmu živin je mnohem kratší a je výrazně ovlivněno průběhem počasí a dalšími faktory (chorobami, škůdci, půdními vlastnostmi). Na aplikaci hnojiv před výsevem řepky však máme většinou pouze několik dnů, přičemž hnojení musí být provázáno se zapravením posklizňových zbytků předplodiny, vhodným zpracováním půdy a přípravou seťového lůžka.

U ozimé řepky se uvádí, že z pohledu výživy je jednou z nejnáročnějších plodin pěstovaných na orné půdě. Pokud se však podíváme na jiné plodiny v „osevních postupech“ a jejich výnosy v posledních letech, zjistíme, že mají podobně vysoké nároky na živiny. Potravinářská pšenice s výnosem nad 8 t/ha má srovnatelnou potřebu dusíku a fosforu jako řepka při výnosu 4 t/ha. Kukuřice nebo cukrová řepa mohou odebrat více draslíku i hořčíku než řepka. Řepce se v posledních letech ale přeci jen věnovala větší pozornost při hnojení, neboť při ceně semene nad 10 tis. Kč/t a výnosech nad 3,5 t/ha se to ještě vyplatilo.

Jak ale hnojit, pokud padá cena pod 9 tis. Kč/t a výnosy s ohledem na průběh počasí jsou nejisté?

I v těchto případech bychom měli aplikací hnojiv před setím zajistit řepce vhodné podmínky pro její růst. Hnojení některými živinami bychom neměli omezovat nebo dokonce zcela vypouštět. Zákonitosti výživy rostlin jsou stále platné a brzy by se mohly plně projevit. To platí zejména u „Liebigova zákona minima“. Hledat úspory lze především respektováním základních principů výživy rostlin, tj. snížením ztrát živin či zlepšením působení a zvýšením využitelnosti živin z hnojiv a půdy. Z poznatků výživy rostlin ale také vyplývá, že využití živin ovlivňují i další faktory. Jejich vzájemné působení je označováno jako „Zákon fyziologických vztahů“ a průběh letošního roku jasně dokumentuje jejich platnost (obr. 1). Proto i v případě ozimé řepky, pokud to agrotechnické termíny a sled pracovních operací dovolí, je důležité se nejdříve zaměřit na úpravu některých půdních vlastností. Především se jedná o doplnění organické hmoty a úpravu pH půdy.

Obr. 1: Limitující faktory utváření výnosu

Organické hnojení

Je prokázáno, že na přímé hnojení organickými hnojivy (zejména stájovými) řepka reaguje lepším růstem, vyšším výnosem. Nejvhodnějším organickým hnojením pod řepku je dobře vyzrálý chlévský hnůj v dávce 20–30 t/ha. Podle způsobu zpracování půdy před setím lze hnůj zaorat nebo zapravit hlubším kypřením. Výsledky se správným zapravením hnoje hlubším kypřením ukazují na lepší působení hnoje jednak z důvodu jeho lepšího rozvrstvení v půdním profilu zpracované půdy, a také vyšší efektivity využití dusíku oproti „zaklopení“ hnoje orbou. Pro snížení ztrát dusíku je nezbytné zapravit hnůj co nejdříve po jeho rozmetání, a to i přestože legislativa vyžaduje zapravení do 48 hodin. Právě při aplikaci hnoje před řepku na konci července/počátkem srpna mohou být ztráty dusíku poměrně vysoké (s ohledem na teploty půdy a vzduchu) - viz graf 1.

Mezi další vhodná hnojiva patří kejda, močůvka a digestáty, které mohou být aplikovány na slámu obilní předplodiny nebo samostatně před setím řepky. Dávka těchto hnojiv by měla korespondovat s podzimní potřebou řepky na dusík (tj. 50–80 kg N/ha), což odpovídá dávce 15–25 t/ha hnojiva. Také u těchto hnojiv je nezbytné bezprostřední zapravení do půdy.

Pokud stájová hnojiva v zemědělském podniku máme a využijeme je před setím řepky, kromě dusíku přispějeme k obohacení půdy zejména o draslík. Ostatních živin je ve stájových hnojivech poměrně málo (s ohledem na potřeby řepky) a nestačí pokrýt její potřebu nebo export z pole (tab. 1). Je tedy nezbytné využít také minerální hnojiva.

Organické hnojení přináší kromě vstupu živin i jiná pozitiva. Například přispívá ke zvýšení využitelnosti fosforu z půdy i minerálních hnojiv. Pochopitelně zvyšují obsah organických látek v půdě, ovlivňují mikrobiální aktivitu, působí na sorpční a pufrační vlastnosti půdy či vodní režim. Musíme však zdůraznit, že jednotlivé typy organických hnojiv působí odlišně (hnůj × kejda × digestát × sláma).

Graf 1: Těkání NH₃ (mg/m³) a ztráty dusíku (v % z aplikované dávky N, a v kg/ha) při různých dávkách hnoje při 20 °C

Tab. 1a: Průměrný obsah živin a jejich využitelný podíl ze stájových hnojiv

Tab. 1b: Průměrný obsah živin a jejich využitelný podíl z posklizňových zbytků

Vápnění

Pokud máme časový prostor, je vhodné před výsevem ozimé řepky uskutečnit vápnění, a to především na kyselých půdách. Na přímé vápnění řepka reaguje velice dobře nejen zvýšením výnosu, ale také tvorbou kořenů a celkově lepším zdravotním stavem. Přestože řepka si s nízkým pH „dokáže poradit“ - vlivem kořenových exudátů je schopna upravit pH až o ±1 jednotku pH, mají nevhodné (kyselé) půdy nepříznivý vliv na další půdní vlastnosti, zejména nižší přístupnost živin (například fosforu, síry, hořčíku, bóru), a také přeměny a využitelnost dusíku. S nízkým pH je spojen i malý obsah Ca v půdním roztoku. Řepka přitom vyžaduje 5–8krát více vápníku (v kg/ha) než obilniny.

Pro úpravu pH půdy a případné doplňování sorpčního komplexu vápníkem je stále nejvhodnější klasické vápnění. Podle zjištěné hodnoty pH a půdního druhu by měl být aplikován vápenec (příp. dolomitický vápenec či dolomit) v dávce 1–3 t/ha a vhodně zapraven do orničního profilu. Na velmi kyselých půdách s pH pod 5, však ani tato dávka většinou nestačí k úpravě pH na optimum a vápnění bude nutné zopakovat (třeba zase při dalším zařazení řepky v osevním postupu) - viz tab. 2. Pro vápnění platí nezbytnost zapravení aplikovaného vápence do půdy. Vápnění aplikované na povrch půdy neumožňuje dostatečné rozpouštění účinné složky, tj. uhličitanu vápenatého (CaCO₃) a pohyb vápníku v půdním profilu. To platí i při použití mikromletých granulovaných vápenců. Pochopitelně také dávka těchto hnojiv by pro úpravu pH měla odpovídat údajům v tabulce 2. Granulované vápence v menší dávce však mohou být vhodnou alternativou udržovacího vápnění (tj. doplňování vápenatých hmot na půdách s pH v blízkosti optima), zejména pokud se pro hnojení dusíkem nevyužívá LAV/LAD, ale převažuje močovina, DAM, síran amonný (DASA) apod.

Tab. 2: Doporučené dávky melioračního vápnění podle pH a půdního druhu

Hnojení draslíkem

Při rozhodování o potřebě hnojení draslíkem bychom měli využít několik údajů, které lze v zemědělském podniku celkem jednoduše získat. Hlavním výchozím kritériem bude obsah draslíku v půdě (tab. 3). Mezi jednotlivými pozemky (i nedaleko od sebe) mohou být výrazné rozdíly. Přestože se uvádí průměrná potřeba draslíku u ozimé řepky kolem 55–60 kg/t semene, tj. přes 200 kg K/ha, vlastní hnojení draslíkem (dávku) nelze zobecňovat a každý pěstitel musí zohlednit konkrétní půdní podmínky.

Je prokázáno, že výnos ozimé řepky je ovlivněn schopností půdy uvolňovat draslík, zejména v průběhu intenzivního růstu řepky (graf 2, tab. 4). V tomto období přijímá nejvíce draslíku a jeho malý obsah v půdě může být limitující pro utváření výnosu. Při malém obsahu draslíku v půdě je odčerpán přístupný (mobilní) draslík do kvetení a v pozdějším období rostliny již nemají dostatečné zásobení draslíkem. Bylo zjištěno, že dostatečná výživa draslíkem po kvetení zpomaluje stárnutí listů a jejich opad, což zvyšuje (znovu)využití živin, zejména dusíku, síry.

Optimální je obsah draslíku v kategorii „dobrá“ zásoba, zejména na těžších půdách, kde je draslík pomaleji uvolňován do půdního roztoku vlivem větší vazby na sorpční komplex, fixace v jílových minerálech či pomalejšímu transportu draslíku v půdním roztoku. Na lehkých půdách je přijatelný i „vyhovující“ obsah, avšak za předpokladu vyrovnané bilance draslíku v osevním postupu.

Jak vyplývá z tabulky 1, část draslíku může být navrácena v organických hnojivech. Zejména tekutá statková hnojiva poskytují mobilní minerální draslík, který můžeme aplikovat před založením porostů, ale velice dobře je využitelný i z hnojiv aplikovaných během jarní vegetace (přihnojení kejdou, digestáty), především na lehčích půdách. Započtením těchto hodnot pak můžeme upřesnit potřebu draslíku v minerálních hnojivech.

S ohledem na dosavadní poznatky však musíme konstatovat, že přímé hnojení draslíkem má na utváření výnosu řepky menší vliv, než výše uvedené působení draslíku z půdní zásoby. Tím nechceme hnojení draslíkem k řepce podceňovat. Naopak! Důležité je ale průběžné doplňování draslíku do půdy během celého osevního postupu. V posledních letech je draslík nejvíce spojován s hospodařením rostlin s vodou. Nesmíme zapomínat na jeho další významné fyziologické funkce. Draslík významně přispívá k transportu asimilátů, příznivě ovlivňuje fotosyntézu, a tím i tvorbu organických látek, což se ve výsledku projevuje i na utváření výnosu (graf 2 ). Určitým specifikem ozimé řepky je dobrá schopnost využít draslík i z podorničí, pokud hluboko prokoření, zejména ve druhé polovině vegetace. Proto spolu někdy nekorespondují výsledky rozborů ornice a rozborů rostlin během vegetace. V případě draslíku tak mohou upřesnit potřebu hnojení i rozbory podorničí, které se běžně v rámci agrochemických rozborů půd neprovádí.

Z minerálních hnojiv lze k ozimé řepce dobře využívat draselné soli. Je možné aplikovat i jiná draselná hnojiva s ohledem na potřebu hnojení hořčíkem, případně sírou. Minerální draselná hnojiva je nezbytné zapravit do půdy, jelikož využití draslíku z povrchové aplikace nebo při mělkém zapravení, by bylo velice malé. S ohledem na potřebu (množství) draslíku přijímané řepkou je také zřejmé, že jeho výživu nelze „nahradit“ mimokořenovou aplikací. Hnojení draslíkem v požadovaném množství bude vždy účelné přes půdu, přičemž přispěje i dalším plodinám. Většina draslíku totiž zůstane přímo na pozemku po sklizni, (tedy za předpokladu, že slámu zaoráváme) - viz graf 3. Na rozdíl od silážní kukuřice nebo brambor tak ozimá řepka výrazně nepřispívá k záporné bilanci draslíku. Naopak při správném hospodaření může zajistit jeho vyrovnanou či kladnou bilanci.

Graf 2: Vliv působení půdního K na výnos ozimé řepky (upraveno podle Cong a kol., 2016)

Graf 3: Průměrný odběr čistých živin porostem ozimé řepky a jejich distribuce v semeni a slámě (při výnosech 3– 4 t/ha)

Tab. 3: Kategorie obsahu fosforu a draslíku a v půdě (mg/kg) podle výsledků AZZP (Mehlich 3)

Tab. 4: Korelace a statistická průkaznost mezi obsahem živin v půdě (Mehlich 3) a obsahem v rostlinách (celkový obsah) u ozimé řepky v průběhu růstu (BBCH 30–32 a 50–52) v provozních porostech

Pozn.: * - statisticky průkazná závislost na hladině významnosti  α = 0,05 

Hnojení fosforem

Úspěšné pěstování ozimé řepky je dosahováno při dostatečné výživě fosforem. Obdobně jako u draslíku platí, že čím je nižší obsah fosforu v půdě, tím je větší riziko snížení výnosu (graf 4). Na rozdíl od draslíku však ozimá řepka významně přispívá k záporné bilanci fosforu (graf 3), obdobně jako většina pěstovaných plodin. Většina fosforu (60–80 %) je totiž lokalizována v semenech, a tak i při zaorávce slámy pěstovaných plodin je fosfor z pole převážně exportován. Pokles zásob přístupného fosforu v půdách jednoznačně dokumentují výsledky agrochemických rozborů půd v ČR.

S ohledem na význam fosforu ve fyziologických procesech rostlin a při utváření výnosu tak sehrává u řepky důležitou úlohu. Fosfor významně ovlivňuje intenzitu fotosyntézy, transport látek v rostlinách, zakládání generativních orgánů, příjem živin, růst kořenů apod. Většinu fosforu rostliny přijímají až během jarní vegetace a příjem (akumulace) vrcholí na konci tvorby šešulí nebo v období zrání. Během vegetace však není možné již fosfor účinně doplňovat, neboť hnojení na povrch půdy, či listové aplikace jsou málo účinné (viz dále). Jelikož se přístupné formy fosforu nacházejí zejména v orniční vrstvě půd, nelze také počítat se zvýšením příjmu z hlubších vrstev půdy, jako v případě draslíku (případně jiných živin: Ca, N, S). Pokud řepka není schopna přijmout dostatek P během vegetace, nastává výrazný pokles výnosů. To je na půdách s nízkým obsahem P nebo při horších podmínkách (nevhodné pH půdy, sucho, špatný vývin kořenů apod.) i na půdách s vyhovujícím obsahem P. Obdobně jako u draslíku bychom měli pro řepku udržovat zásobu P v půdě na úrovni „dobré“. Ve srovnání s draslíkem však jiné zdroje/vstupy (např. organická hnojiva) obsahují fosforu málo nebo ve špatně přístupných formách. Výjimkou jsou pouze čistírenské kaly.

Hnojení fosforem tak můžeme zabezpečit především minerálními hnojivy s fosforem (fosforečná nebo vícesložková hnojiva NP, NPK). Dávka fosforu by měla odpovídat alespoň exportu fosforu z půdy, ale na půdách s jeho nízkým obsahem ještě „něco“ navíc pro doplnění zásoby fosforu v půdě (s ohledem na výše uvedené důvody). Při aplikaci fosforečných hnojiv musíme dodržet několik zásad:

Hnojiva s fosforem je vždy nutné zapravit do půdy. Je to nejen z důvodu nízké mobility fosforečných iontů v půdě (resp. jejich značné sorpce na půdní částice), ale zapravení hnojiv ovlivní také jejich rozpustnost a u organických hnojiv také mineralizaci organických forem fosforu v půdě. Hnojení fosforem je tak skutečně předseťovým opatřením výživy rostlin.

Hnojení fosforem se stává účinné, pokud je vhodné pH půdy. V kyselých půdách není vhodné aplikovat fosforečná hnojiva s vodorozpustnou formou fosforu (Amofos, DAP, NPK, superfosfáty) s ohledem na vysrážení fosforu do málo rozpustných forem - tzv. zvrhávání fosforu. Do kyselých půd lze aplikovat hnojiva s „citrátově“ rozpustnou, či nerozpustnou formou fosforu (Fosmag, mleté fosfáty, hyperfosfáty, dolophosy apod.), ale jejich působení je pozvolné a vliv na řepku bude malý. Jak bylo uvedeno výše, úprava pH by měla předcházet aplikaci fosforečných hnojiv.

Svá pravidla má také použití hnojiva pro lokální aplikaci (hnojení „pod patu“). Pod osivo by měla být aplikována pouze malá dávka P, která umožní rychlejší počáteční růst kořenů i nadzemní biomasy po vzejití (přechodu rostlin na výživu „ze zásob v semeni“ na kořenovou výživu). V půdě by měl být ale dobrý obsah P, aby rostlina měla dostatek P pro další růst. Vyšší dávka fosforu pod patu nemusí působit příznivě, jelikož v místě zdroje totiž kořeny více větví a je omezován jejich růst do hloubky. To je typické pro podpatovou aplikaci hnojiv typu Amofos, DAP, NPK. Výsledky pokusů ukazují, že účinnější je hlubší uložení hnojiv, tj. do hloubky 15 cm a hlouběji, a to zejména v sušších oblastech. Do větší hloubky pak může být uložena i vyšší dávka fosforu.

Graf 4: Vliv obsahu aktuálně přístupného P na výnos ozimé řepky (upraveno podle Ren a kol., 2015)

Hnojení hořčíkem

Přestože odběr hořčíku ozimou řepkou je z uvedených makroprvků nejmenší (graf 3), neznamená to, že bychom mu neměli při základním hnojení věnovat pozornost. Hořčík významně působí v rostlinném metabolizmu od počátku růstu, nejen jako složka chlorofylu, ale v podzimním období má hlavně význam pro fotosyntézu a transport asimilátů do kořenů. Jelikož vliv hořčíku na uvedené procesy je již od prvních fází růstu na podzim a následně i brzy zjara, není správné „řešit“ hnojení Mg jen mimokořenově (viz dále).

Obdobně, jako v případě fosforu, je bilance hořčíku značně negativní, což je způsobeno nejen jeho exportem v semenech, ale také malým obsahem a tedy přísunem v organických hnojivech. Hnojení stájovými hnojivy (zejména kejdou, močůvkou) a digestáty může dokonce způsobit zhoršení příjmu hořčíku vlivem dodání draslíku a amonného dusíku, které působí na příjem hořčíku antagonisticky. V ČR je výrazný podíl půd s nízkým obsahem hořčíku, a to v oblastech s intenzivní produkcí řepky (např. kraje Pardubický, Středočeský, Jihočeský, Moravskoslezský, Plzeňský, Vysočina), ale deficitní pozemky se nachází i v jiných oblastech. Potřebu hnojení hořčíkem vykazují často úrodné půdy, jako jsou černozemně a hnědozemně utvářené na spraších.

Stejně jako v případě draslíku a fosforu by měla mít řepka hlavní zdroj hořčíku v půdě. Hořčík lze aplikovat před výsevem např. v kieseritu nebo také jako součást některých draselných hnojiv (Kamex, Kainit), kde je hořčík v dobře rozpustných, síranových formách (MgSO₄). V případě vápnění dolomitickými vápenci lze počítat i s Mg z těchto hnojiv. Zde je ale ve formě uhličitanů (MgCO₃), tedy pomaleji rozpustný. Oproti fosforu však hořčíkem můžeme přihnojovat i během jarní vegetace (dusíkatá hnojiva s Mg, Kieserit apod.), případně doplnit listovou aplikací. Běžná dávka listových hnojiv s Mg nebo roztok hořké soli ale přináší jen malé množství hořčíku (<1–3 kg Mg/ha) v jedné dávce, což nemůže pokrýt potřebu řepky ani při opakovaných aplikacích. Jak vyplývá z tabulky 4, závislost mezi obsahem hořčíku v půdě a rostlinách je z uvedených živin nejvyšší.

Hnojení dusíkem a sírou

Hnojení dusíkatými (příp. N-S) hnojivy lze také zařadit před výsev řepky. Avšak na rozdíl od výše uvedených živin, u kterých apelujeme na potřebu hnojení před setím (tj. zapravení do půdy), nemusíme u dusíku a síry až tolik pospíchat. Tyto živiny lze aplikovat i jako podzimní přihnojení. Pouze při nízkém obsahu minerálních forem v ornici (N_min, S_H2O) lze hnojit před založením porostu. U obou živin (dusíku a síry) bude pochopitelně stěžejní až jarní hnojení.

Závěrem

Hnojení ozimé řepky před setím je důležité nejen pro zajištění odpovídajícího výnosu, ale také pro udržení půdní úrodnosti. Mezi limitujícím faktory uplatnění předseťového hnojení patří (kromě nákladů na hnojiva a jejich aplikaci) především čas, tj. doba mezi sklizní předplodiny a výsevem. Jak z výše uvedeného textu vyplývá, některá opatření mohou být však realizována v průběhu celého osevního postupu.

Tento příspěvek byl připraven s využitím poznatků získaných při řešení Specifického výzkumu „S projekt“ MŠMT ČR - GA FAPPZ SV17-06-21140 a v rámci projektu NAZV č. QJ1530171.