Užitečné organizmy (44): Parazitoidi štítenky zhoubné

20. 06. 2023 Ing. Kamil Holý, Ph.D.; Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i., Praha-Ruzyně Škůdci Zobrazeno 914x

Štítenka zhoubná (Diaspidiotus perniciosus, dříve řazena do rodu Quadraspidiotus) patří mezi nejškodlivější druhy štítenek u nás i z celosvětového hlediska. Pochází z východní Asie, odkud se rozšířila pomocí člověka do celého světa. V ČR byla zjištěna již ve třicátých letech, ale vyšší škodlivost se projevila až po druhé světové válce, zejména na ovocných stromech. S postupným oteplováním vzrůstá i početnost/škodlivost teplomilné štítenky podpořené nedostatkem účinných přípravků.

Štítenky škodí sáním na větvích a kmenech, které v důsledku vypouštění jedovatých slin krní až zasychají a při silném napadení může celý strom uhynout. Při přemnožení přecházejí i na plody, kde působí vadu vzhledu (barevné skvrny okolo štítku). Podobně škodí i další druhy štítenek.

Štítenky mají zpravidla ohniskový výskyt, který může souviset se stresem stromů (např. suchem) nebo vhodnějším mikroklimatem (teplejší část sadu). Štítenka zhoubná je teplomilná, největší škody jsou v nejteplejších oblastech, se stoupající nadmořskou výškou riziko škodlivosti klesá.

Parazitoidi štítenky

S ohledem na vysokou škodlivost a rychlé šíření byla již v první polovině minulého století hledána možnost biologické ochrany pomocí přirozených nepřátel. Do Evropy bylo přivezeno několik parazitoidů, kteří se úspěšně aklimatizovali a rozšířili do oblastí výskytu štítenky. Význam a druhové zastoupení parazitoidů závisí na lokalitě. Některé druhy jsou teplomilné, u nás nedokáží přezimovat a regulují štítenku pouze na jihu Evropy.

Komplex parazitoidů zahrnuje chalcidky ze čtyř čeledí. V našich podmínkách jsou nejvýznamnější druhy z čeledi mšicovníkovití (Aphelinidae), minoritní jsou poskočilkovití (Encyrtidae) a Azotidae. Zástupci Signiphoridae se považují za hyperparazitoidy. Které druhy patří, do jaké skupiny ještě není přesně zjištěno. U některých se předpokládá možnost parazitace štítenky i parazitoida, např. v závislosti na populační hustotě. Samci pukličníka štítenkového (Encarsia perniciosi) jsou hyperparazitoidi v těle samic vlastního nebo jiného druhu chalcidek.

Účinnost parazitoidů

Míra parazitace se zjišťuje po odloupnutí štítku podle okrouhlých otvorů v zaschlém těle štítenky, kterým se dospělec parazitoida prokouše z těla hostitele (endoparazitoidi) nebo podle přítomnosti ektoparazitodů či zbytků vysáté štítenky. Dospělci parazitoidů často prokoušou otvor skrz štítek a podle počtu dírek je možné orientačně zjistit parazitaci přímo v sadu (čím více, tím lépe). U nás se vyskytuje 15–20 druhů, které mohou parazitovat štítenku zhoubnou, ale pouze pukličník žlutý (Aphytis proclia) a pukličník štítenkový byli opakovaně zjištěni ve vyšších počtech. Další druhy preferují jiné druhy štítenek, nebo jsou v sadech vzácné. Pukličník štítenkový se vyvíjí uvnitř těla štítenky, kdežto larvy pukličníka žlutého a dalších druhů rodu Aphytis jsou viditelné na povrchu těla štítenky.

Poměr parazitoidů a štítenek lze orientačně odhadnout podle počtu ve feromonovém lapáku. Na feromon štítenky zhoubné naletuje pukličník štítenkový (tmavě zbarvený), částečně i pukličník žlutý (žlutě zbarvený) a další parazitoidi.

Parazitace se většinou zjišťuje v místě přemnožení, kde lze snadno získat velké množství štítenek, proto v publikacích převažují nízké hodnoty parazitace (do 10 %). Vyšší míru parazitace, a tím i vyšší regulační účinek, lze očekávat při nízké populační hustotě štítenky, kdy spolu s predátory dokáží držet štítenku pod prahem škodlivosti.

Míra parazitace se liší mezi generacemi. Početnost parazitoidů je redukována během zimního období a přezimující generace štítenky je parazitována méně než letní generace. Negativní vliv na přezimující parazitoidy může mít i aplikace oleje s insekticidem proti přezimujícím škůdcům. To bylo prokázáno u organofosfátů, které se již nepoužívají.

Podpora a introdukce parazitoidů

Parazitoidi štítenek jsou oligo-polyfágní, schopní napadat více druhů. V sadech se zpravidla vyskytuje více druhů štítenek, které slouží jako zásobárna parazitoidů v případě, že početnost některé ze štítenek poklesne na minimum. Při opětovném růstu populace jsou parazitoidi v sadu přítomni a mohou reagovat na zvýšení potravy vyšší parazitací.

Pokud se parazitoidi v sadu nevyskytují, je možné je introdukovat pomocí nařezaných větví s napadenými štítenkami z jiného sadu. K posílení populací se doporučuje ponechat po zimním řezu větve v sadu až do vylíhnutí parazitoidů a až poté je podrtit nebo odvézt. Větve se mohou dát i na souvrať po směru převládajících větrů, které zanesou chalcidky na stromy. Obě metody jsou spíše pro zahrádkáře, ponechání větví v produkčních sadech do května už přináší komplikace.

Dospělci potřebují cukry (nektar či medovici), samice olizují i hemolymfu vytékající z rány po vytažení kladélka. Přítomnost kvetoucích rostlin v meziřadí podpoří kondici samic, které žijí déle a parazitují více štítenek.

Stadiem nejcitlivějším k insekticidům jsou dospělci parazitoidů (larvy a kukly chrání tělo štítenky). Pokud je to možné, v době výskytu dospělců parazitoidů, a krátce před jejich líhnutím, se neaplikují přípravky účinkující na blanokřídlé (např. Spintor). Přítomnost dospělců pukličníka štítenkového lze sledovat ve feromonových lapácích na štítenku.

Vlevo kroužky vyznačeny dvě staré, maskované štítenky z loňského roku, v pravém štítku je označen výletový otvor parazitoida; po odklopení štítku (zcela vpravo) je patrná exuvie ektoparazitoida rodu Aphytis s hlavou u výletového otvoru; tmavé oválky jsou exkrementy parazitoida

Živá přezimující larva štítenky je žlutooranžová, vpravo v kroužku štítenka překrytá zelenou řasou

Článek vznikl za podpory projektu MZe-RO0423.