Parazitické hlístice v ochraně rostlin III.: Moluskoparasitické hlístice

08. 08. 2022 Ing. Jiří Nermuť, Ph.D., Mgr. Vladimír Půža, Ph.D.; Biologické centrum AV ČR, v.v.i. Škůdci Zobrazeno 1885x

Hlístic, které parazitují v měkkýších je celá řada a neustále jich s popisy nových druhů přibývá. Dnes bychom mohli napočítat něco kolem 150 druhů v sedmi čeledích. Nemalá část jich žije v i našich končinách. Bohužel pro pěstitele a rostlinolékaře, většina měkkýšům příliš neškodí nebo je nezabíjí, případně jsou to zároveň parazité obratlovců, člověka a hospodářská zvířata nevyjímaje. Hlístic, které dokáží slimáka (šneci nám v našich podmínkách zatím mnoho neškodí) usmrtit, je však poskromnu.

Strunice Mermis nigrescens

Největším zabijákem měkkýšů mezi hlísticemi, nikoliv podle počtu obětí, nýbrž velikosti, je Mermis nigrescens. Tato strunice (Mermithidae - strunice) dosahuje délky několika centimetrů a jedinci, kteří se uvolňují z těla napadeného měkkýše, jsou tak mimořádně nápadní.

Strunice, nejen Mermis nigrescens, mají obvykle velmi komplikovaný životní cyklus a vyjma již v prvním dílu našeho seriálu zmíněné hlístice Romanomermis culicivorax se nikdy nepodařilo masově je kultivovat. M. nigrescens napadá kromě měkkýšů také hmyz, často sarančata. Dospělá samice za vlhkého počasí vylézá na listy, kde klade vajíčka, a to impozantní rychlostí až 1 000 ks za minutu. Vajíčka na listu zůstávají životaschopná po celou vegetační sezonu a čekají až je pozře vhodný hostitel. Larvy se vylíhnou z vajíčka hned po pozření a prorazí si cestu do tělní dutiny, kde prodělávají celý vývoj, aniž by hostitele významně poškozovaly. Když strunice po 6 (samci) nebo až 12 (samice) měsících dospěje, prorazí si z těla hostitele cestu ven a v tuto chvíli hostitel vždy umírá. Uvolněná stadia strunic ihned zalézají do půdy do hloubky až 45 cm a zde prodělávají další vývoj, samci 2–4 měsíce a samice až 6 měsíců. Celý vývojový cyklus jedné generace se tak může protáhnout na 1–2 roky, přičemž ale potravu hlístice přijímá jen 2–3 měsíce v těle hostitele.

Hlístice Alloionema appendiculatum

Velmi rozšířeným parazitem měkkýšů, především plzáků (např. plzáka španělského) je i hlístice Alloionema appendiculatum (obr. 1).

Stejně jako mnohé jiné parazitické hlístice měkkýšů má i tato hlístice složitý vývojový cyklus, který zahrnuje jak parazitickou, tak volně žijící fázi. Na rozdíl od strunic je možné tuto hlístici docela dobře masově množit, ale bohužel dosud nikdo neví, jak namnožené hlístice přesvědčit k přechodu do parazitické fáze. Nehledě na fakt, že Alloionema plzákům zřejmě příliš neškodí.

Rekordmanem v našem výzkumu zůstává dospělý plzák španělský, z jehož svaloviny se po pitvě uvolnilo celkem 696 dospělých parazitů. Před pitvou však nevykazoval žádné známky strádání, byl zdravým silným jedincem, byť v přirozených podmínkách na konci sezony, kdy se parazité uvolňují, může takto masivní poškození pokožky způsobit celou řadu sekundárních infekcí, které zapříčiní smrt hostitele.

Hlístice rodu Phasmarhabditis

Nejspolehlivějším zabijákem měkkýšů mezi hlísticemi jsou pak hlístice rodu Phasmarhabditis. Aktuálně jich je známo asi 17 druhů z různých koutů světa.

V našich končinách máme potvrzený výskyt třech druhů, P. hermaphrodita, P. bohemica a P. bonaquaense, byť velmi pravděpodobně se na našem území vyskytují i P. neopapillosa a P. papillosa, které mají celoevropské rozšíření a byly izolovány z blízkých lokalit v Německu. Z této skupiny se komerční formulace dočkal pouze druh P. hermaphrodita, který je možné si zakoupit např. pod obchodním názvem Nemaslug.

Životní cyklus je znázorněný na schématu 1 je dosti podobný životnímu cyklu hlístovek, o kterých jsme psali v minulém článku. Jediným volně žijícím stadiem jsou invazní larvy, které vyhledávají hostitele. Na rozdíl od hlístovek ale ke svému životu hostitele nutně nepotřebují. Dokážou totiž realizovat celý životní cyklus na různé rozkládající se organické hmotě, např. mrtvý hmyz, rozkládající se rostlinné tkáně, výkaly měkkýšů, což jsou substráty všude v půdě hojně dostupné. Množství potomstva je v takovém případě mnohem menší, ale pro přežití druhu to zjevně postačí.

Hostitel v podobě slimáka je však vítanější. K jeho nalezení využívá hlístice celou řadu adaptací, především skvěle vyvinutý čich. Dokáže se výborně orientovat podle gradientu různých metabolitů vhodného hostitele, např. CO₂, ale největším lákadlem jsou látky obsažené ve slizu a výkalech měkkýšů. Slimáci totiž mají své domovské okrsky a pro přenocování či spíše přečkání dne volí stále stejné úkryty, které jsou silně pokryté slizem a znečištěné jejich trusem. Takto mimořádně silný signál hlístice pochopitelně láká a když takové místo hlístice najde, stačí ji už jen posečkat, než dorazí nějaký vhodný hostitel, kterého tak nemusí v nerovném souboji stíhat. Slimák je sice velmi pomalý organizmus, ale oproti hlístici se pohybuje závratnou rychlostí, v níž je pro hlístici nedostižný.

Infikovaný slimák pak obyčejně uhyne během několika dní až týdnů, ale pouze za předpokladu, že si hlístice přinesla silně patogenní bakterii, která dokáže slimáka usmrtit. Phasmarhabditis bohužel nemá stálého symbionta jako hlístovky, a tak se musí spoléhat na náhodu. Ani tak ale není vše ztraceno. Pokud bakterie, kterou si hlístice nese, není dost patogenní pro nalezeného hostitele, hlístice jednoduše počká, až hostitel zemře z jiné příčiny a vývoj dokončí později na jeho mrtvole, kterou s trochou nadsázky promění v malou špinavou skvrnu, neboť slimák se během této hostiny zcela rozpustí a zbude z něho jen maličký vápenatý štítek a radula.

Jen proti slimákům

Proč je ale pořád řeč o slimácích, a ne i šnecích? Důvod je prostý. Šneci, tedy ulitnatí plži, jsou vůči hlísticím rodu Phasmarhabditis téměř imunní. Po aplikaci přípravku Nemaslug tak o tyto organizmy nemusíme mít strach. Jednou z příčin jejich odolnosti je, kromě silné imunitní reakce, také ulita. Její vnitřní strana je totiž pro hlístice velmi přilnavá. Jedinec, který se rozhodne vniknout do těla šneka, je tak touto „pastí“ často chycen, imobilizován a následně kalcifikován a stává se trvalou součástí ulity. Pokud byste se chtěli přesvědčit, stačí si nasbírat několik ulit jantarek nebo páskovek a prohlédnout si je při silném prosvícení pod velmi silnou lupou. Nějaké hlístice jistě uvidíte, dokonce některé lépe zachovalé kusy lze určit alespoň do rodu a částečně úspěšné byly i pokusy o izolaci DNA z takto „konzervovaných“ parazitů.

Parazitů bezobratlých z řad hlístic jsou známé tisíce a další tisíce na své objevení teprve čekají. My jsme si v našem krátkém seriálu pověděli jen o několika málo častějších a šťastnějších, které se dostali do hledáčku vědců. Mezi těmi druhy, které jsou zatím ve stínu svých úspěšnějších kolegů, se ale dozajista nachází celá řada dalších, kterým možná bude patřit budoucnost. O těch si snad v dohledné době povíme také.

Schéma 1: Životní cyklus hlístic rodu Phasmarhabditis

Obr. 1: Hlava samice hlístice Alloionema appendiculatum v elektronovém mikroskopu