Užitečné organizmy (24): Ibaliidae
01. 05. 2019 Škůdci Zobrazeno 1360x
Čeleď Ibaliidae reprezentuje prapředky našich ostatních žlabatek a patří spolu s cizokrajnými čeleděmi Austrocynipidae a Liopteridae mezi tzv. makrožlabatky (velikost těla až 20 mm), které parazitují u dřevokazného hmyzu. Přesto, že jsou to naše největší a nejnápadnější žlabatky, nemají české jméno. Známější se staly až díky své fotogeničnosti, kdy se fotografům podaří čas od času nějaké dospělce v přírodě zachytit.
Ibaliidae jsou rozšířeni převážně v holarktické oblasti s 20 popsanými druhy. V Evropě i u nás se vyskytují 3 druhy, které parazitují v larvách pilořitek. Samice vyhledávají místo kladení pilořitek pomocí vůně symbiotických hub. Ibalia prostrčí svoje dlouhé, tenké kladélko otvorem vyvrtaným pilořitkou a naklade jedno vajíčko do vajíčka nebo mladé larvy pilořitky. Larva se v počáteční fázi vyvíjí uvnitř těla hostitele (endoparazit), 3. instar opouští tělo hostitele a konzumuje jej z povrchu (ektoparazit). Kuklí se uvnitř kmene ve vykousané chodbě hostitele. Během roku se vyvine jedna generace.
Délka těla našich druhů je 6–16 mm, hlava a hruď jsou černé nebo tmavě zbarvené, tykadla jsou nelomená, nitkovitá, u samic s 13, u samců s 15 články. Zadeček je nápadně listovitý (silně smáčklý z boku), pochvy kladélka jen nepatrně přesahují konec zadečku. Špička kladélka je ohnuta dolů, kladélko je dlouhé (cca jako kladélko pilořitek), ale ukryté uvnitř těla a samice ho vysouvá ven pouze při parazitaci. Žilnatina křídel je pro čeleď charakteristická a v kombinaci s listovitým zadečkem se nedají splést s jiným hmyzem. Orientační určení druhů je možné provést podle kombinace zbarvení zadečku a křídel.
Setkáte se s nimi nejčastěji na kmenech stromů s hostiteli, ale je možné je dochovat i z napadeného dřeva. S palivovým dřevem se dostávají do zahrad, kde je možné pozorovat dospělce na rázech dřeva nebo se mohou líhnout i v zimním období v kotelně ze štěpin připravených na topení a hromadit se na oknech.
Přes svoji nápadnost jsou poměrně málo zastoupeni v muzejních sbírkách, protože běžnými metodami sběru (smyk entomologickou síťkou, Malaiseho pasti apod.) jsou loveni vzácně, vyšší úspěšnost se dosáhne dochováním dospělců z napadených stromů.
Ibalia leucospoides - parazituje v pilořitkách rodu Sirex, Urocerus a Xeris, které se vyvíjejí v jehličnatých stromech. Byla introdukována na další kontinenty jako biologická ochrana proti zavlečené Sirex noctilio škodící v borovicích. S ohledem na lokálně vysokou početnost se uplatňuje při regulaci škodlivých pilořitek i v našich lesích. Je to náš nejhojnější druh vyskytující se od nížin do hor, v závislosti na výskytu hostitelů. Je i nejhojnějším evropským druhem vyskytujícím se ve většině zemí. Dospělci létají od července do září.
I. rufipes - má hostitelské spektrum shodné s I. leucospoides a vyskytuje se v obdobných oblastech. Dospělce je možné zastihnout v přírodě od května do července, ale jsou mnohem vzácnější než předchozí druh (dosud od nás známo pouze 12 jedinců).
I. jakowlewi - parazituje v pilořitce listnáčové (Tremex fuscicornis), která se vyvíjí v různých listnatých stromech. Z napadeného dřeva pilořitkou lze vychovat dospělce I. jakowlewi (líhnuta např. z břízy a topolu). Hostitelská pilořitka není hojná, proto i I. jakowlewi patří mezi velmi vzácné druhy (z ČR známo pouze 5 jedinců). Dospělci se vyskytují v květnu a červnu. Rozšířena je především ve střední Evropě (Česká republika a všechny sousedící státy), hlášena je i z Finska a nedávno i ze severní Itálie, Holandska a Belgie. V dalších státech Evropy nejspíše uniká pozornosti.
Rozlišovací znaky jednotlivých druhů
Druh |
Barva zadečku |
Kresba na křídlech |
I. jakowlewi |
žlutočervený |
s tmavou kresbou |
I. rufipes |
žlutočervenočerný |
bez kresby |
I. leucospoides |
načervenalý |
bez kresby |
Samice pilořitky rodu Urocerus pracně zavrtává tmavé kladélko do kmene smrku, aby do bezpečné hloubky ukryla vajíčko před nepřáteli - obrana ale funguje pouze před predátory; specializovaní parazitoidi se dokázali v průběhu evoluce přizpůsobit - stejný otvor později využije I. leucospoides k parazitaci pilořitky
Výhody a nevýhody houbové závislosti Symbiotické houby, kterými samice pilořitky infikuje dřevo současně při kladení vajíček, rozkládají dřevní hmotu, chrání larvy pilořitek před obrannou reakcí stromu (udušením pryskyřicí) a zároveň slouží larvě pilořitky jako potrava. Bez přítomnosti houby larva pilořitky nepřežije. Těsné závislosti mezi houbou a pilořitkou využily samice Ibalia (ale i dalších parazitoidů), které podle specifické vůně hub dokážou v lese lokalizovat napadené dřevo pilořitkami a najít na kmenu přesné místo jejich výskytu, včetně otvorů po kladení, kterým proniknou až k vajíčku/larvě hostitele. |
Článek vznikl za podpory projektu MZe-RO0418.
Další články v kategorii Škůdci