Užitečné organizmy (26): Vejřitky

01. 05. 2019 Ing. Kamil Holý, Ph.D.; Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i., Praha-Ruzyně Škůdci Zobrazeno 614x

Nadčeleď vejřitky (Proctotrupoidea) zahrnuje drobné druhy s délkou těla do 10 mm. Tělo je většinou tmavě zbarvené, silně sklerotizované s nesesychavým zadečkem. Tykadla jsou nelomená, s 13–15 články. Žilnatina křídel je zpravidla bohatá, plamka vyvinuta. Postavení žilek je charakteristické a v kombinaci s dalšími znaky slouží k odlišení od dalších nadčeledí.

U nás se vyskytují 2 čeledi s 32 druhy, v Evropě 3 čeledi s 64 druhy. Z vejřitek se nedávno vyčlenila čeleď stíněnkovití (Diapriidae) do samostatné nadčeledi Diaprioidea, která již v minulosti existovala. Zda se někdy v budoucnu znovu sloučí, ukáže čas.

Žilnatěnkovití (Heloridae)

Čeleď zahrnuje menší druhy (3–6 mm), s černým tělem a světlýma nohama, zadeček je často hnědočervený, vejčitý. První článek zadečku je stopkatý, kladélko skryté. Žilnatina je bohatší, s několika uzavřenými poli a výraznou plamkou. Tykadla jsou nelomená s 15 články. Někteří autoři započítávají do článků tykadel i „kroužek“ mezi pedicellem a prvním článkem flagela, pak je článků tykadel 16. V ČR se vyskytují všechny 4 evropské druhy. Jedná se o málopočetnou čeleď, z celého světa bylo popsáno jen 12 druhů patřící do jediného rodu Helorus.

Žilnatěnky parazitují v larvách a kuklách zlatooček. Ve starší literatuře se uvádějí jako hostitelé i denivky, ale bez nového ověření se údaj považuje za pochybný. Protože parazitují predátory mšic a dalších škůdců, měly by být řazeny mezi škůdce, ale pro nehojný výskyt mají na populace zlatooček zanedbatelný vliv. Naopak jejich výskyt v agrocenózách je třeba hodnotit pozitivně - jsou indikátorem stabilnějšího prostředí (vyšší biodiverzity).

Dospělci se vyskytují od dubna do října, ale nejhojnější jsou v letních měsících. Samice klade do larvy zlatoočky jedno vajíčko. Vylíhlá larva 1. instaru se dále nevyvíjí a čeká, až hostitel vytvoří kokon a zakuklí se. Až poté pokračuje vývoj dalších instarů až do úplné konzumace hostitele. Kuklení probíhá uvnitř kokonu hostitele, dospělec se líhne za 8–12 dní. V laboratorních podmínkách trvá vývoj 30 dní, což naznačuje, že v přírodě mají žilnatěnky několik generací za rok.

Vanhorniidae

Velikostí i žilnatinou křídel jsou podobní předchozí čeledi. Zbarvení těla je černé, nohy žlutočervené, tykadla nahnědlá, nelomená s 13 články. Hruď s hrubou skulpturou, zadeček se srostlými tergity i sternity (na první pohled se zdá, že má pouze 1 tergit a sternit). Kladélko je delší než zadeček, uložené pod tělem. Samice ho nepoužívá k vrtání do dřeva jako lumci, ale prozkoumává s ním různé trhliny a otvory. Kusadla jsou silná, zkrácená (nedotýkají se), se zuby vytočenými ven. Stejně utvářená kusadla mají lumčíci z podčeledi Alysiinae - slouží k snazšímu prokousání z kokonu hostitele.

Čeleď obsahuje pouze 4 druhy v jednom rodu, do Evropy zasahuje 1 druh. Biologie žádného druhu není známa. Ví se pouze, že hostiteli jsou brouci z čeledi dřevomilovití (Eucnemidae), podobní příbuzným kovaříkům.

Vanhornia leileri - byl popsán až v roce 1976 ze Švédska a pojmenován po T. E. Leiler, který ho vychoval z hostitele. Vyskytuje se od Holandska po Kurilské ostrovy, ale všude je vzácný (dosud známo přes 10 jedinců, především samic). Z ČR údaje chybějí, ale vzhledem k výskytu v okolních zemích je jen otázkou času, než bude nalezen, např. v nárazových pastech na mrtvém dřevu. Dospělci jsou drobní (tělo 4–4,9 mm), létají od června do srpna. Byl vychován z Hylis cariniceps, ale hostitelé mohou být i další druhy z této čeledi. Dřevomilovití jsou saproxylofágní brouci, vázaní na mrtvou, v různém stadiu tlející dřevní hmotu. Většina dřevomilovitých je zařazena do červeného seznamu, H. cariniceps je kriticky ohrožený, dle www.elateridae.com známý pouze z 19 faunistických čtverců a jeho parazitoid bude o to vzácnější.

Helorus anomalipes

Článek vznikl za podpory projektu MZe-RO0418.