Aktuální přehled ochrany polních plodin - Leden a únor 2017

15. 01. 2017 Ing. Josef Gall; Týn nad Bečvou Ochrana obecně Zobrazeno 2574x

Půda je téma, které by mělo být prioritou každé země. Půda je jedním z nejcennějších přírodních bohatství každého státu a neobnovitelným přírodním zdrojem - zajišťuje potravinovou soběstačnost a zdravé životní prostředí. Půda ovšem neplní jen produkční funkce, ale má i neméně významné funkce mimoprodukční: akumulační, filtrační, asanační, transportní, transformační apod. Půda je „pokožkou“ planety Země. Lidé si svou pokožku chrání a jakmile si ji zraní, jsou vystaveni množství chorob a jejich tělo slábne. S půdou je to stejné. Když ji přestaneme chránit a vážit si jí, onemocní a přestane plodit.

Zemědělská půda

Půda je téma, které by mělo být prioritou každé země. Půda je jedním z nejcennějších přírodních bohatství každého státu a neobnovitelným přírodním zdrojem - zajišťuje potravinovou soběstačnost a zdravé životní prostředí. Půda ovšem neplní jen produkční funkce, ale má i neméně významné funkce mimoprodukční: akumulační, filtrační, asanační, transportní, transformační apod. Půda je „pokožkou“ planety Země. Lidé si svou pokožku chrání a jakmile si ji zraní, jsou vystaveni množství chorob a jejich tělo slábne. S půdou je to stejné. Když ji přestaneme chránit a vážit si jí, onemocní a přestane plodit.

V Česku ubývá zejména úrodná zemědělská půda, ročně až za 3 miliardy korun.

Přestože dostupné analýzy už řadu let ukazují, že v naší zemi je zhruba polovina veškeré zemědělské půdy (podle některých údajů i více) ohrožena vodní a větrnou erozí, politici i podnikatelé zatím přistupují k tomuto problému dosti liknavě. Neustále postupující proces má přitom fatální následky pro celou společnost. V první řadě jde o rostoucí riziko záplav či naopak sucha. Jen od roku 1997 dosáhly škody způsobené povodněmi částky 174 miliard korun. Škody, které napáchají sucha, zatím vyčíslena nejsou. Počet regionů, které opakovaně čelí nedostatku vody, stále roste. Zdaleka se už nejedná pouze o jižní Moravu nebo chmelařskou oblast Žatecka a Lounska. Odborníci odhadují, že vlivem eroze se každoročně může z každého hektaru ztratit (tedy například odplavit či odvát) až 10 tun zeminy. Souhrnná hodnota takto se ztrácející půdy se v České republice odhaduje na více než 3 miliardy korun ročně. Uvedená čísla nejsou žádnou katastrofickou vizí - jde o doložitelná data, která jsou spíše ještě podhodnocena. Přesto se zatím nic moc neděje, co by pokračující degradaci půdy zastavilo.

Nájemci půdy mají daleko větší vliv na to, jak se v Česku s půdou hospodaří, než její vlastníci. A celá řada zemědělských podniků necítí příliš velkou zodpovědnost za to, co bude s půdou, na níž hospodaří, v budoucnu. Samozřejmě to neplatí absolutně, existuje i dost zodpovědných nájemců půdy.

Půda, vinou rozorání mezí a vytvoření velkých půdních celků, odstraněním krajinných prvků a velkoplošným průmyslovým zemědělstvím, ztratila schopnost zadržovat vodu, a právě to je základní příčinou její degradace vodní erozí. Zastavit tento trend však nebude snadné.

Systémovým řešením by mohlo být zpřísnění požadavků na hospodaření na půdě. Pod tlakem EU se pravidla pro hospodaření na půdě mírně modifikují, v současném období 2014 až 2020 se tak děje prostřednictvím takzvaného greeningu (v české terminologii „zazelenění“), což je soubor opatření, která jsou zemědělci povinni dodržovat, jinak jim hrozí ztráta až 30 % dotací. Skutečností ale je, že pravidla ozelenění jsou poměrně měkká, takže nějaké zásadní zlepšení nakládání s půdou zatím nelze čekat, zejména u nájemců půdy a větších zemědělských podniků. Zemědělci tak nemají větší motivaci se o půdu dobře starat.

Zemědělci ovšem nejsou jediní, kdo mohou za degradaci půdy. Její značná část (zvláště ta nejkvalitnější s dostatkem organické hmoty, která má retenční schopnost, tedy schopnost zadržovat vodu) mizí pod logistickými centry, firmami pokrývající povrch země nepropustnými povrchy typu beton či asfalt a samozřejmě bytovou výstavbou.

Od roku 1937 ubylo téměř 800 tisíc ha zemědělské půdy a kvůli záborům zemědělských půd se snížila retenční kapacita krajiny ČR o cca 2,4 miliardy kubíků vody. V posledních letech se úbytky zástavbou zrychlují, ubývá zejména nejkvalitnější orná půda. Poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu byly přitom řadu let směšné - ceny se neměnily od roku 1992 až do roku 2010. Poté sice poměrně skokově vzrostly, v současné době se ovšem, pod tlakem podnikatelské (ne zemědělské) lobby zase snížily. Centimetr kvalitní ornice (která je schopna vsakovat vodu a bránit tak vodní a větrné erozi) se podle některý odborníků vytváří stovky až tisíce let - záleží na podmínkách dané oblasti. Logicky by prioritou měla být dlouhodobá ochrana půdy. Tak to ale dosud v České republice není a znění aktuálně přijímaných zákonů nenasvědčuje tomu, že by se dnešní stav nějak lepšil.

Určitá naděje na systémové řešení degradace půd, lépe řečeno přizpůsobit se důsledkům probíhajících klimatických změn - tedy důsledkům rizik povodní a sucha, má ustavená nadresortní pracovní skupina Voda-sucho. Jde o společný projekt ministerstva zemědělství a životního prostředí za účasti dalších čtyř resortů, výzkumných pracovišť a státních institucí, jehož cílem je vypracovat a vládě předložit ucelenou strategii zabývající se zároveň prevencí povodní i sucha. Strategie je již v současné době hotova, obsažené deklarace jdou žádoucím směrem.

V posledních letech se úbytky půdy zástavbou zrychlují

Opatření proti negativním dopadům sucha č. 620/2015

Podrobnosti jsou na: www.vodakh.cz.

1) Připravit realizaci aktivit a preventivních opatření vedoucích k zabezpečení hlavních cílů uvažovaných plánů pro zvládání sucha ( → novelizace zákona o vodách).

2) Vytvořit informační základ pro návrh souhrnné koncepce řešení problematiky negativních dopadů výskytu sucha a nedostatku vody (termín 30. 6. 2017).

Otázkou avšak je, nakolik budou doporučení odborníků v praxi respektována a naplňována. Jeden příklad ze závěrečné pasáže materiálu: „Ačkoli se celkový úhrn srážek na našem území pravděpodobně výrazně nezmění, bezdeštná období se budou pravděpodobně s postupující klimatickou změnou prodlužovat. Navíc je poloha ČR specifická tím, že průměrně cca 95 % vody odtékající z území republiky pochází ze srážek a jen 5 % k nám přiteče z okolních zemí. Základním předpokladem řešení možného nedostatku vodních zdrojů je optimalizace užívání odebrané vody a hospodaření s dešťovými vodami. Z predikcí dopadů klimatické změny (dle průměrného scénáře vývoje teplot) na jednotlivá hydrologická povodí do roku 2030 vyplynulo, že na většině našeho území nebudou ze 40–70 % pokryty povolené objemy odběrů povrchových vod“. Vody k využití bude již za několik let s vysokou pravděpodobností méně než nyní. Především proto, že naše krajina není schopna zadržet dostatek vody, protože je pokryta stále menší vrstvou půdy, do které by se mohla dešťová voda - dominantní zdroj vody pro naší zemi - vsakovat.

Naše země se rozkládá na 7 871 362,8 ha zemědělské a nezemědělské půdy. Více než polovinu (53 %) rozlohy země využíváme jako zemědělskou půdu, což je zhruba 4 210 000 ha. Na 1 obyvatele připadá celkově 0,2820 ha orné půdy a 0,3997 ha zemědělské půdy. Prvenství si drží orná půda, která je následována lesními pozemky.

Podle Ročenky půdního fondu činí meziroční pokles orné půdy 7444 ha, což znamená úbytek 20 ha orné půdy denně. „Ale tento úbytek jde převážně do plochy zatravněné půdy, plochy půdy ponechané ladem a plochy lesů vysázených na orné půdě, to znamená všechno to jsou ekologicky pozitivní změny. Nás ale zajímá plocha zastavěné orné půdy (která se nenávratně ztrácí), je to zrhuba 200 až 230 hektarů orné půdy ročně, tedy asi čtyři hektary týdně,“ vysvětluje Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu. Jde však zhruba „jen“ o 1 promile veškeré zemědělské půdy. „Problém ale je, že k úbytkům dochází každý rok a postupně se načítají,“ říká Bořivoj Šarapatka, předseda České pedologické společnosti.

Přibývání luk či pastvin je dáno stavem zemědělství v podhorských oblastech, kde se v současné době nevyplatí něco pěstovat, vyplatí se tam jen pastviny a lesy.

„Ve srovnání se zeměmi EU patří tedy úbytek půdy k těm vyšším a volné krajiny je v ČR relativně méně, protože je zde vysoká hustota zalidnění. Ve většině zemí EU najdeme takzvané venkovské regiony, kde se tolik nestaví. Takové v Česku už prakticky nejsou. V zemědělských regionech se majitelé půdy více brání jejímu záboru, zatímco u nás jsou na půdě farmáři vesměs v nájmu a nemají k ní příliš velký vztah. Navíc plochy zemědělské půdy jsou roztříštěné a méně odolné vůči záborům,“ vysvětluje Daniel Vondrouš.

Půda

Půdu musíme chápat komplexně jako složku přírodního prostředí. Spolu s atmosférou, hydrosférou a biocenózou tvoří funkční ekosystém. Stejně jako ostatní složky životního prostředí ovlivňují půdu, také ona působí na tyto složky. Vzájemný vliv znamená, že zásah do jedné ekosystémové složky se projeví v celém ekosystému.

Půdu lze definovat jako samostatný přírodní útvar vzniklý z povrchových zvětralin zemské kůry a z organických zbytků za působení půdotvorných faktorů a procesů, které probíhají stovky až tisíce let, během kterých prochází půda různými stupni vývoje. Je životním prostředím půdních organizmů, stanovištěm planě rostoucí vegetace a slouží k pěstování kulturních rostlin. Je regulátorem koloběhu látek a vody, může fungovat jako úložiště, ale i zdroj potenciálně rizikových látek.

Půda se skládá z několika složek, jako je složka pevná (minerální), kapalná, plynná, organická živá a organická neživá. Pevná část se nazývá půdní substrát nebo zvětralá hornina. Kapalnou složku tvoří půdní voda. Plynnou složku, tvoří půdní vzduch, který má podobné složení jako atmosférický vzduch. Jedinou odlišností je 10× vyšší obsah oxidu uhličitého CO₂. Živou organickou složkou v půdě jsou kořeny a veškeré půdní organizmy - půdní edafon. Za neživou organickou složku považujeme humus (odumřelé organické zbytky rostlin a živočichů, které jsou v různém stupni rozkladu).

Půda je dynamický, stále se vyvíjející živý systém. Přežití a prosperita všech suchozemských biologických společenstev, přirozených i umělých, závisí na této tenké vrchní vrstvičce Země. Půda je ovšem ohrožena celou řadou procesů z části přírodních, z větší části však vyvolaných činností člověka, které vedou ke značné degradaci, a tím k omezení nebo až zničení schopnosti půdy plnit své základní produkční a mimoprodukční funkce. Některé tyto negativní vlivy těsně souvisejí i se zemědělstvím: odnos půdy způsobený vodou, větrem a obděláváním půdy, zhutnění půdy díky nevhodné mechanizaci, ztráta humusu, úbytek biologické rozmanitosti a v neposlední řadě znečišťování půdy (těžkými kovy, pesticidy nebo nadměrným hnojením - zasolováním). Z těchto faktů vyplývá nutnost ochrany půdy a jejího udržitelného využívání, zejména dodržování systému správného hospodaření.

Jednou ze základních priorit prosazovaných Evropskou unií v rámci společné zemědělské politiky je udržitelný rozvoj zemědělství. Je nezbytně nutné zabránit degradaci půdy.

Cílem trvale udržitelného zemědělství je:

• zamezit další degradaci půdy a dlouhodobě udržet, případně zlepšit její úrodnost a omezit ztráty úrodné půdy jako základního nástroje intenzivní a kvalitní zemědělské výroby;
• zamezit znečišťování povrchových a podzemních vod;
• udržet dostatek vody v krajině;
• omezit závislost zemědělství na neobnovitelných zdrojích energie;
• efektivně využívat místní a úspěšně diverzifikované genetické zdroje a zachovat jejich rozmanitost pro budoucnost;
• uchovat přírodní a přírodě blízké ekosystémy a jejich druhovou diverzitu ve venkovské krajině.

Degradace půd

Degradace půd je proces, při kterém dochází k částečné nebo úplné ztrátě úrodnosti půdy, využitelnosti půdy a snižují se i její ekologické funkce. A to jak její kvality tak i množství v důsledku procesů jako je vodní a větrná eroze, salinizace (zasolování), zamokření, odčerpání živin, rozpad půdní struktury, dezertifikace (degradace území na pouště a polopouště) a znečištění. Degradace půd ovlivňuje nejen přímo zemědělství a lesnictví snižováním úrodnosti a zhoršováním vodního režimu, ale nepřímo i jiné sektory národního hospodářství. Degradace půd může být lokálně i velmi rychlá, oproti tomu procesy jejího vytváření a regenerace jsou extrémně pomalé - v přírodě se vytváří 1cm³ půdy i tisíce let. Proto musí vláda zabránit úbytku zejména úrodné orné půdy a ekonomicky zainteresovat vlastníky a uživatele půdy na racionálním využívání všech půdních zdrojů.

Na území členských států EU se odhaduje, že degradací je postiženo více než 16 % celkové rozlohy půd. V ČR je potenciálně ohroženo přes 50 % rozlohy zemědělského půdního fondu vodní erozí. Aktuální vodní erozí je postiženo 40 % orných půd a vážně poškozeno je 450 000 ha. Degradací utužením je ohroženo 40 % zemědělské půdy (je omezena infiltrace a retence vody, je zrychlený odtok) a významná je i plocha půd zranitelných okyselováním (acidifikací). Větrná eroze poškozuje téměř 10 % orných půd. Ztráty materiálu humusového horizontu vlivem vodní nebo větrné eroze jsou na značné rozloze zemědělského půdního fondu nejvýznamnějším negativním činitelem v ČR. Prozatím nejsou půdy intoxikovany a kontaminovany (vyskytují se pouze lokalní ohniska).

Hlavní degradační procesy půd v ČR:

• vodní a větrná eroze,
• zastavovaní území - zábor půdy (soil sealing),
• okyselování půd (acidifikace),
• úbytek organické hmoty (dehumifikace),
• utužení-zhutnění půd (pedokompakce),
• - znečištění půd (kontaminace).

Pro jednotlivé typy degradace půdy je charakteristické, že navzájem podmiňují vznik dalších degradačních procesů poškozujících půdu. Například: Úbytek organické hmoty → zhoršení půdní struktury → utužení půdy omezí vsakování vody → zrychlení povrchového odtoku vody → vodní eroze. Všechny půdní funkce jsou v úzkých vzájemných vztazích a jsou při různých formách degradace půdy navzájem zranitelné. Převažující typ degradace podmiňuje vznik dalších a vznikne tak řetězová reakce, kterou lze jen velmi obtížně zastavit a půdu navrátit do původního stavu.

Eroze půd

Obvykle se uvádí (http://mapy.vumop.cz), že půdy v ČR jsou více než z poloviny ohroženy vodní erozí, nejrozšířenějším typem degradace půd u nás. Ve skutečnosti ale tyto pozemky v ČR představují více než dvě třetiny zemědělské půdy, ačkoli jde o různé stadium ohrožení (mírně ohrožené, ohrožené, silně ohrožené a nejvíce ohrožené). Naopak neohroženo vodní erozí je dnes v ČR pouze 180 655 hektarů zemědělské půdy, což je 4,2 % z celkové plochy. Dalších 1 192 676 ha jsou půdy k ohrožení vodní erozí náchylné, nicméně lze je ještě považovat v zásadě za neohrožené. Tak či tak je u nás nyní každoročně z pozemků ohrožených vodní erozí splaveno až 16 milionů t ornice - což by naplnilo 1 330 000 sklápěčů Tatra, které by - pro lepší představu - ve třech řadách zaplnily dálnici Praha - Brno v obou směrech. Během jedné erozní události může být spláchnuto až několik cm půdy a dojít tak k její nenávratné ztrátě. V případě eroze se k degradaci půdy přidávají ještě další negativní efekty způsobené přenosem půdního materiálu a dochází tak k ohrožování obecního a soukromého majetku, zanášení vodních toků a nádrží a zhoršování jakosti povrchových vod.

Podmínky pro výskyt vodní eroze jsou v ČR specifické - půdní bloky jsou v ČR největší v Evropě kvůli intenzifikaci zemědělské výroby v minulosti. Tím byly také ve velké míře rušeny hydrografické a krajinné prvky (rozorání mezí, zatravněných údolnic, polních cest, likvidace rozptýlené zeleně apod.), které zrychlené erozi účinně bránily. Eroze půdy ochuzuje zemědělské půdy o nejúrodnější část - ornici, zhoršuje fyzikálně-chemické vlastnosti půd, zmenšuje mocnost půdního profilu, zvyšuje štěrkovitost, snižuje obsah živin a humusu, poškozuje plodiny a kultury, znesnadňuje pohyb strojů po pozemcích a způsobuje ztráty osiv, sadby, hnojiv a přípravků na ochranu rostlin. Na slabě erodovaných půdách se snižují hektarové výnosy o 15–20 %, na středně erodovaných půdách o 40–50 % a na silně erodovaných půdách až o 75 %.

V půdě, která má správnou drobtovitou strukturu (má kvalitní humus s nasyceným sorbčním komplexem Ca, Mg kationty), je pórovitá a neutužená, voda se dobře vsakuje a zadržuje. Pokud půdu zhutníme častými pojezdy těžkými stroji (mnohdy za nevhodných vláhových podmínek), nelze se divit, že po dešti na takových pozemcích stojí voda a nevsakuje se. Když k tomu přidáme nevhodné osevní postupy, při nichž se nestřídají mělce kořenící plodiny s hluboce kořenícími, neprokypří se hlubší vrstvy půdy a do půdy se nedostane organická hmota, zhutnění se stupňuje. Voda se nevsákne a bez užitku odteče, případně na svažitějším pozemku ještě způsobuje vodní erozi.

Úrodnost půdy

Půdní úrodnost je základní vlastností, která se u půdy hodnotí. Můžeme ji definovat jako schopnost půdy produkovat úrodu především kulturních zemědělských plodin. Úrodnost půdy je výslednicí působení velmi složitého souboru vlastností, které se vzájemně ovlivňují a mohou být značně proměnlivé (teplota, obsah vody v půdě ad.). Půdní strukturu tvoří soubor půdních agregátů různé velikosti a tvaru, pórovitosti, mechanické pevnosti a vodostálosti. To určuje vodní a vzdušný režim, a tím i biologický a živný režim. Způsob zpracování půdy ovlivňuje podstatně její strukturu z hlediska propustnosti pro vodu. K tomu se váže i dostatečné množství organické hmoty v půdě, která zaručuje rovnováhu mezi jednotlivými fyzikálními vlastnostmi při rozdílných klimatických podmínkách během vegetace. Půdní organizmy využívají primární organický substrát, částečně jej mineralizují, částečně humifikují, přičemž uvolňují nebo imobilizují minerální živiny. Půdní humus se tvoří jen v podmínkách přiměřeného poměru mezi půdním vzduchem a vodou při dostatku minerálních živin, při vhodné půdní reakci a působení půdní mikroflóry. Na tom všem závisí úrodnost půdy. Význam péče o fyzikální vlastnosti a tedy strukturu půdy je velmi podstatný pro zachování pružnosti půdy, a tím její kvality pro trvale udržitelnou půdní úrodnost. Kvalita půdy je výslednicí odolnosti půdy vůči změnám a působení degradačních procesů včetně náhlých klimatických zvratů.

Protierozní opatření

Moderní technologie užívané při hospodaření na půdě jsou většinou zaměřeny pouze na využívání a zvyšování produkční funkce. Ovlivňují však významným způsobem i všechny ekologické funkce, bohužel v praxi většinou negativně. Při hospodaření na půdě a při všech způsobech využívání půdy je proto třeba najít vhodný kompromis zaměřený na zachování všech půdních funkcí, aby tak byla zachována komplexní hodnota půdy i pro příští generace.

http://eagri.cz/public/web/mze/zivotni-prostredi/ochrana-pudy/eroze-pudy/protierozni-opatreni/

Protierozní opatření dělíme na: organizační (vhodné umístění pěstovaných plodin, pásové pěstování plodin či návrhy vegetačních pásů mezi pozemky), agrotechnická a vegetační (půdoochranné obdělávání) a technická (příkopy, průlehy, terasy, protierozní nádrže aj.). V současné době je tato problematika částečně řešena i podmínkami standardů Dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy (DZES). Zejména se jedná o podmínky standardu DZES 5, jimiž jsou k protierozní ochraně půdy stanoveny způsoby pěstování vybraných hlavních plodin na silně a mírně erozně ohrožených plochách evidovaných v LPIS.

Na základě Přílohy II nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1306/2013 je upraveno pro nové období SZP 2015–2020 základní zaměření standardů dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy. Při návrhu protierozních opatření je obecně z finančního hlediska vhodné postupovat od finančně i realizačně nejjednodušších opatření organizačního a agrotechnického charakteru k opatřením technického charakteru. Některé typy fyzikální degradace půdy lze poměrně snadno eliminovat nebo alespoň zmírnit jejich negativní dopady. Stačí se řídit základními poučkami pro hospodaření na té které půdě.

Volba optimálního způsobu zpracování půdy závisí vždy na konkrétních stanovištních podmínkách (na svažitosti, zrnitosti půdy, hladině podzemní vody) a na místních klimatických faktorech. Nezastupitelnou roli zde hraje také aplikace dostatečného množství kvalitní organické hmoty pro udržení dobrých fyzikálních vlastností půdy. Důležitý je i vstup na pozemky při vhodné vlhkosti půdy, aby se omezilo utužení půdy a poškození půdní struktury. Nezbytné je využití protierozních opatření na svažitých pozemcích. Podle konkrétních podmínek na stanovišti jsou vhodná i další opatření, např. vápnění půdy, oprava či naopak zrušení melioračních systémů. Velmi účinným nástrojem pro zlepšení hospodaření půdy s vodou je také pěstování meziplodin. Vzhledem k tomu, že jednotlivé degradační faktory jsou často vzájemně propojeny, pro udržení optimálních vlastností pro hospodaření půdy s vodou je nezbytná celková kvalitní péče o půdu.

Závěr

Půda je bezesporu nejcennější přírodní bohatství, které bychom měli chránit, jak pro součastnou, tak pro budoucí generaci. Je přirozenou součástí národního bohatství každého státu. Všechny výše zmíněné problémy a současná rychlost degradace půdy ohrožuje schopnost uspokojit potřeby budoucích generací, proto by mělo dojít ke zvýšení informovanosti společnosti o důležitosti a významu půdy.

O tom, že bychom se měli o půdu více zajímat, svědčí, že i OSN upozorňuje na její důležitost - na svém 68. Valném shromáždění vyhlásila rok 2015 Mezinárodním rokem půdy s cílem zvýšit povědomí a pochopení, jaký význam má půda pro základní ekosystémovou funkci a bezpečnost potravin.

Ozimé obilniny

Počasí a přezimování ozimých obilnin

Schopnost obilnin odolávat nepříznivým podmínkám zimy je umožněna schopností rostlin přizpůsobit se projevům klimatu a aktuálním povětrnostním podmínkám. Vnější faktory zimy jsou nezbytnou podmínkou k vyvolání pochodů přizpůsobení rostlin. Je-li však intenzita vnějších faktorů příliš silná (náhlé změny), nebo když působí příliš dlouho, dochází k poškození a úhynu rostlin. Z meteorologických prvků má rozhodující vliv zejména nízká teplota. Odolnost vůči mrazu patří k nejdůležitějším vlastnostem ovlivňujícím stav ozimů. Dosahovaná odolnost se však během zimy mění a je výrazně ovlivňovaná průběhem počasí. Z hlediska vývinu mrazuvzdornosti ozimů je důležitá etapa otužování, období stability odolnosti a ztráty odolnosti.

Porost ozimé obilniny v zimě

Etapa otužování

Pro dobré otužení rostlin je nutné, aby pokles teplot byl postupný z relativně vysokých hodnot na začátku podzimu až k bodu mrazu koncem podzimu. Další fáze otužování je spojena s výskytem mírných mrazů -2 až -6 °C, které účinněji urychlují nárůst odolnosti. Proces otužování příznivě ovlivňuje dostatek slunečního svitu na podzim a půdní i atmosférické sucho v době podzimu a začátkem zimy. Naopak pochody otužování jsou potlačeny vyšší půdní teplotou a přesycením ornice vodou, čímž se rovněž zvyšuje škodlivý účinek mrazů. Pro stabilitu vysoké odolnosti během zimy je důležitý výskyt mírných mrazů.

Z agrotechnických opatření ovlivňujících mrazuvzdornost a přezimování je to například promyšlené používání mořidel a intenzita a způsob hnojení, které může významným způsobem zahustit porost. Jedním z rozhodujících činitelů, který může vytvořit dobře zapojený hustý porost, je dodržování agrotechnických termínů setí. Porosty jsou potom vůči nepříznivým podmínkám odolnější. Pozdní termíny setí ozimých obilnin vždy nedávají požadované výnosy. Porosty mají méně odnoží, jsou slabé a mají menší zásobu cukru, a tím jsou i náchylnější k vyzimování. Na druhou stranu jsou však časně seté husté porosty náchylnější na napadení houbovými a zejména virovými chorobami. Ale v žádném případě není možné vycházet z toho, že i pozdní termíny setí vhodných odrůd zajistí dobrý výnos. Může se to stát (při teplé zimě), ale není to pravidlem.

Stabilita odolnosti

Nejproměnlivější je druhá etapa, charakterizovaná kolísáním odolnosti v závislosti na trvání a počtu oblev v zimním období. Oteplení uprostřed zimy vede ke snížení odolnosti ozimů.

Významnou ochrannou funkcí proti účinkům mrazu je rovněž výška sněhové pokrývky. Pod vyšší sněhovou pokrývkou na nezmrzlé půdě ovšem může vzniknout tzv. vyležení porostů, kdy dochází k narušení energetické bilance, která vzniká nerovnováhou (disproporcí) mezi probíhajícím dýcháním a sníženou fotosyntézou.

Další faktory ohrožující přezimování se uplatňují většinou nepravidelně, časově omezeně a hlavně na relativně menších plochách. Jedná se např. o stres vymokáním, kdy mohou být rostliny zaplaveny vodou z tajícího sněhu i ledu po oblevě a jarní zaplavení může ještě vedle přímého účinku násobit dřívější poškození rostlin mrazem. Při opakovaném zmrznutí a roztátí, kdy se povrchová vrstva půdy vertikálně zvedá, může docházet (zváště u mělce zasetých porostů) i k vytahování rostlin. Přitom může docházet i k přetrhání kořínků.

Zimní sucho následně způsobuje hlavně u nadzemních částí rostlin dehydrataci pletiv, až dojde k jejich zaschnutí a odumření. Při poklesu teplot pod 0 °C kořeny již téměř nepřijímají vodu, přičemž transpirace z nadzemních částí je ještě zesílena nízkou relativní vlhkostí, přímým slunečním zářením a větrem. Názorným příkladem bylo předjaří 2011 na střední Moravě.

Ztráta odolnosti

Stresové faktory zimního období se většinou uplatňují ve vzájemné kombinaci. K poškození rostlin může dojít v kterémkoliv období zimy, i když riziko výskytu podmínek vyvolávajících ztrátu odolnosti se ke konci zimy zvyšuje. V předjaří nebo počátkem jara souvisí rychlá ztráta odolnosti ozimů vůči mrazu se zvyšováním teploty půdy a s obnovením rychlého růstu a vývoje rostlin.

Pšenice po sejiti sněhu

Hodnocení mrazuvzdornosti a poškození rostlin

Největší odolnost mrazům (mrazuvzdornost) má žito ozimé (až -25 i -30 °C), tritikale ozimé (až -20 °C), pšenice ozimá (-15 až -20 °C), ječmen ozimý (-12 až -15 °C). Velmi záleží na úrovni a době sněhové pokrývky, na odrůdě a na aktuálním stavu mrazuvzdornosti, který se během zimy mění.

Při větším poškození porostu je někdy nutné porost zaorat a provést náhradní osev. Orientační kritické počty rostlin podle stupně odnožení:

• pšenice ozimá 350–400 odnoží na 1 m²,
• žito 300–350 odnoží/m²,
• ječmen ozimý víceřadý 350–450 odnoží/m²,
• ječmen ozimý dvouřadý 400–450 odnoží/m²,
• tritikale 350–400 odnoží/m².

Metodika stanovení životaschopnosti ozimých obilnin a řepky -

www.vukrom.cz/vyzkum/patenty-vzory/metodika-zivotaschopnost

Mimo jiné bylo v poslední době prokázáno, že vegetační období se během posledních dvaceti let prodloužilo o 15–25 dní. Což s sebou s narůstajícími meteorologickými extrémy přináší i rostoucí riziko výskytu vegetačních mrazů i holomrazů.

Hraboš polní

Poslední teplé a sušší ročníky byly příznivé pro rozvoj populace hraboše polního i dalších hlodavců. V ozimých obilninách, pícninách, ozimé řepce i kmínu, kde mu nebyla věnovaná patřičná pozornost, začal již opět ohniskově škodit. Rovněž jeho škodlivost narostla v sadech i zahradách.

Nejúčinnější proti jeho dalšímu přemnožení jsou opatření prováděná již na jaře. Na jaře není na chemickou ochranu proti hrabošům mnoho času. K zajištění optimálního efektu je třeba chemické přípravky aplikovat již ve fázi probouzení vegetace, kdy jsou nástrahové přípravky pro hraboše velmi atraktivní potravou. Avšak z různých důvodů (hlavně finančních) se v jarních měsících většinou žádná opatření nedělají. V průběhu vegetace a zejména potom na podzim se zjistí, že se nějak hraboš přemnožil a pokud se s tím něco neudělá, tak poškodí i nově zaseté ozimy, pícniny atd.

Hraboš polní (Microtus arvalis) je naším nejpočetnějším hlodavcem. Protože obývá především polní kultury a živí se výlučně rostlinnou potravou, patří v zemědělství k významným polním škůdcům - především v letech, kdy se přemnoží. V takovém případě je populace hrabošů schopna na dané ploše zničit téměř celou úrodu. Tito drobní, kolem 10 cm velcí hlodavci žijí hlavně v koloniích. Pohromadě se sdružuje více jedinců, z nichž každý buduje svou vlastní noru. Obývají systém podzemních chodeb a vchody do podzemí spojují ušlapané stezičky na povrchu. Hraboši jsou aktivní po celý rok a na zimní období si vytvářejí zásoby potravy. Hraboš má vysokou rozmnožovací schopnost a rychlé pohlavní dospívání. Délka života se pohybuje od 1 do 4 měsíců. Rozmnožovat se začínají již ve stáří (3)4–6 týdnů. Samičky jsou březí 21 dnů. Do roka mívají 1–5(7) vrhů po 1–10 mláďatech. To řadí hraboše k typickým kalamitním a gradačním škůdcům. Během roku se v optimálních podmínkách může početnost hrabošů zvýšit až stonásobně.

Ve třech až sedmiletých, někdy i delších intervalech dochází k jejich kalamitnímu přemnožení - ke gradacím. V přírodních populacích gradace nikdy netrvají déle než 2 roky. Poté následuje prudké snížení početnosti hrabošů. Při snižování početnosti populace hraboše polního chemickými zásahy zejména na podzim se gradace uměle snižuje a tyto přírodní intervaly se prodlužují až ruší.

Hraboš denně zkonzumuje tolik potravy (živí se všemi druhy plodin a plevelů) co sám váží, tj. 15–20 gramů. K této hodnotě je potřeba připočítat i jeho plýtvavý žír. Proto je potřeba v průběhu vegetace, zvláště v mladých výsadbách a nově založených porostech ozimů, pícnin a ostatních ohrožených plodin, průběžně sledovat výskyt a množství hrabošů a včasným ošetřením zabránit jejich přemnožení. Pokud se tomuto škůdci nevěnuje patřičná pozornost v jarních a letních měsících, o to více pozornosti je nutno věnovat sledování jeho výskytu v říjnu a listopadu, kdy se kolonie hrabošů přesunují na nově založené porosty z okolních porostů a ze zaoraných ploch.

Vlastní aplikací rodenticidů (přípravků proti hlodavcům) nepostihujeme vlastní příčinu, ale jenom léčíme důsledky nějakého zanedbání. Účinek chemického přípravku je na hraboše v dané plodině většinou okamžitý, ale je finančně náročnější a jenom krátkodobý. Zásahem otrávíme hraboše pouze v místě aplikace přípravku, ale již nezasáhneme populace na okolních pozemcích a zejména neudržovaných plochách (refugiích), jako jsou meze silniční příkopy aj. Tyto populace hraboše začnou okamžitě obsazovat uvolněná teritoria a pokud pro ně trvají příznivé životní podmínky, tak si je těmito chemickými zásahy v podstatě udržujeme na stále vysoké úrovni, a tím jsme nuceni zásah opakovat i vícekrát po sobě.

Kromě aplikace rodenticidů je vhodné pro zamezení přemnožení hraboše zajistit:

- pokud je to možné, prostorovou izolaci nově zakládaných atraktivních porostů od největších ohnisek napadení;

- škodlivé výskyty v porostech obilnin mohou přetrvávat (pokračovat) i v nově založených porostech řepky a ozimých obilnin. Napadené porosty obilnin je nutno přednostně sklidit, minimalizovat výdrol zrna při sklizni a urychlit úklid (zapravení) slámy a provézt kvalitní přípravu půdy pro následné plodiny s vyloučením minimalizace (dochází tím k rozrušení hnízd, nor a ničení nepohyblivých mláďat). A nenechávat nezaorané zbytky organické hmoty;

- vytvářet všemi dostupnými prostředky vhodné podmínky pro přítomnost a rozvoj predátorů a zejména omezit rizika jejich otrav. Hraboši se živí drobné kunovité šelmy, především lasičky, které je mohou pronásledovat přímo v jejich norách. Nepohrdnou jimi ani větší druhy šelem, s oblibou je loví např. lišky. Hlavní potravu představují také pro poštolky a káňata. Hraboši se však objevují i na jídelníčku dalších živočichů - živí se jimi čápi, vrány, racci, různé druhy sov, ťuhýci, loví je i užovky, zmije aj. Podle pozorování se v biologické ochraně na podzim nejvíce uplatňují káně lesní a rousná, poštolka obecná a některé druhy sov. Káně lesní pozře denně až 10 hrabošů, poštolka až 6 hrabošů. Lepších výsledků docílíme, když na podzim pernatým dravcům rozmístíme na větších honech polních plodin posedy ve tvaru písmene T (berličky). Berlička je dřevěná tyč o výšce 1–2,5 m zaražená do země, na horním konci opatřená dřevěným bidýlkem o délce cca 30 cm o průměru 2 cm. Vzdálenost jednotlivých berliček od sebe zvolíme podle hustoty výskytu hrabošů na pozemku (přibližně 50–150 m). V jarním období (před začátkem polních prací) berličky uklidíme. Biologická ochrana nezatěžuje životní prostředí;

- v sadech pravidelně sežínat trávu v meziřadích na výšku 10–15 cm. Odstraňovat plevele. Pokud je to možné, provádět pravidelnou kultivaci nebo alespoň kolem stromů aplikovat herbicidy. Věnovat zvýšenou pozornost refugiím. Kontrolovat a v případě potřeby ošetřit i přilehlé části sadů (okrajů cest, příkopů apod.) nebo je alespoň pokosit.

- podporovat pernaté dravce a sovy. Pro kalouse ušatého instalovat počátkem března hnízdní podložky, pro poštolku obecnou hnízdní podložky a budky. Posedy (berličky) pro káně lesní, poštolku obecnou a sovy;

- pokud se neprovede důsledné omezení hrabošů ihned po sklizni obilí a na hon s výskytem hrabošů se zaseje řepka (nebo ozimé obilniny) bezorebným systémem, nutno počítat s následným ošetřením porostu povolenými rodenticidy.

Populační hustotu hraboše polního sledujeme podle počtu užívaných nor na ha především na jaře, někdy již v předjaří, ještě před nástupem rozvoje populací hraboše a na podzim, po zasetí ozimých plodin a jejich vzejití, abychom ochránili nové osevy ozimých obilnin a řepky před poškozením, které se většinou v zimním období zvyšuje. V případě potřeby kdykoliv, když potřebujeme zjistit početnost výskytu. Na každé lokalitě větší než 5 ha (ve zvolené plodině) uskutečníme 4 průchody, každý o délce 100 m a šířce 2,5 m. Procházíme porostem úhlopříčně a počítáme užívané nory. Jako užívanou noru hodnotíme tu, kde u východu z nory je čerstvý výhrabek, trus, čerstvé zbytky potravy, okolní vegetace je okousána, trus je i na cestičkách v okolí nory nebo byl spatřen živý hraboš. Zjištěný počet nor ze 4 průchodů vynásobíme 10, a tím získáme celkový počet užívaných nor na ha. Aby bylo sledování dostatečně přesné, neměl by být porost při šířce průchodu 2,5m vyšší než 10–15 cm.

Ošetřování proti hraboši polnímu se doporučuje při dosažení střední až silné početnosti (tab.). Po zjištění intenzity výskytu hraboše polního je vhodné napadené porosty včas ošetřit ještě před vznikem velkých ztrát na porostu registrovanými rodenticidy. Slabší porosty plodin je vhodné ošetřit i se zjištěnými ohniskovými výskyty hraboše. Základní formou ochrany porostů je hubení hrabošů v ohniscích na jaře.

Granulovaný nástrahový přípravek Stutox I (fosfid zinečnatý) NELZE aplikovat volně rozhozem, ale lze aplikovat - 5 kg/ha při středním výskytu a max. až 10 kg při kalamitním výskytu - pouze vložením do nor nebo do jedových staniček. Při aplikaci lze použít i dávkovače. Přípravek se do nor nebo staniček doplňuje po 14 dnech podle potřeby do celkové dávky na jednotku plochy. Aplikace je možná za suchého počasí. Nelze aplikovat na větší plochy bez porostu, před deštěm nebo sněžením, ihned po dešti nebo za silné rosy, na sníh nebo led. Omezené a kontrolované použití přípravku Stutox I bylo prozatím povoleno od 15. 8. 2016 do 12. 12. 2016.

Na louky, pastviny, ovocné dřeviny, zeleninu, okrasné rostliny a polní plodiny lze aplikovat ručně do užívaných nor přípravek Polytanol (fosfid vápenatý) 13 tablet/noru nebo 5 g na noru podle signalizace, max. 1× za rok.

Před použitím přípravku si vždy přečtěte pokyny k použití a dodržujte pokyny pro používání, abyste se vyvarovali rizik pro člověka a životní prostředí.

Tab.: Hodnocení početnosti hraboše v zemědělských plodinách podle počtu užívaných nor na 1 ha

Výchozy z nor hraboše polního v řepce

Skladištní škůdci

Po loňské velmi dobré úrodě je při skladování větších objemů zrnin také větší nebezpečí (zvláště při teplejším podzimu a mírné zimě) šíření a škodlivosti skladištních škůdců. Při delším skladování v nevhodných podmínkách mohou obioviny napadnout škůdci nebo i plísně. Mírné zimy v minulých letech podpořily rozvoj skladištních škůdců v zimním období. K nejdůležitějším obecným zásadám v ochraně před skladištními škůdci patří jejich včasné zjištění, prevence a teprve až na posledním místě jejich omezení chemickými přípravky.

Mezi nejzávažnější a nejrozšířenější škůdce skladovaného obilí patří brouci, kteří způsobují primární škody. Do této skupiny patří pilous černý, pilous rýžový a korovník obilní, jejichž larvy a kukly žijí uvnitř obilky. Další skupina brouků využívá primárního napadení předchozích druhů a napadá již poškozené obilky. Mezi nejrozšířenější patří lesák moučný a lesák skladištní.

Ze skupiny škodlivých skladištních roztočů jsou nejvýznamnější a běžně přítomni roztoč ničivý a roztoč moučný.

Z hlodavců je největším škůdcem ve skladech obílí potkan, krysa a myš domácí. Proti hlodavcům bojujeme mechanicky (chytáním do pastí) nebo i chemicky. Při deratizaci a sanaci skladištních prostor je nutno dbát schválených technologických postupů. Největší důraz je nutno klást na prevenci.

Roztoč moučný, známý také pod názvem skladokaz moučný, je jedním z nejběžněji se vyskytujících roztočů. Při výskytu roztočů ve skladovaném obilí dochází k téměř zanedbatelným ztrátám na hmotnosti, ale poškozením klíčků a trusem rapidně zhoršují kvalitu zrna. Při přemnožení mají napadené produkty charakteristický štiplavý, nasládlý zápach. Optimální podmínky pro vývoj roztoče moučného jsou teplota 22–26 °C a vlhkost substrátu od 17,2 do 17,8 %. Při poklesu vlhkosti pod 13,4 % se roztoči přestávají množit a migrují na vlhčí místa nebo hynou. Při teplotě 0 °C se jejich vývoj zastavuje a při delším období nízkých teplot upadají do stavu anabiózy (snížení životních projevů na minimum). Ochrana - Udržujeme vlhkost substrátu pod 13,5 % a důsledně snižujeme teplotu aktivním nebo pasivním větráním a u sil přetahováním obilí při nízkých teplotách.

Pilousi patří k importovaným teplomilným broukům. Škodí snížením kvality i kvantity zrna. Při nižších teplotách kolem 8–10 °C přestávají konzumovat obilí a upadají do stavu strnulosti, hynou při teplotě -8 °C za 48 hodin. Nelétavý pilous černý je však vůči mrazu odolnější a naše zimy přežívá i v nevytápěných skladech. Ochrana - Snížit vlhkost, skladovat při teplotách pod 15 °C - pasivním nebo aktivním větráním a u sil přetahováním obilí při nízkých teplotách. Fyzikálně se hubí ošetřením teplotou -20 °C po 7 dní nebo při +60 °C po 1 hodinu.

Lesáci potřebují k vývoji vlhkost obilí nad 12 % a jsou velmi odolní proti nízkým i vysokým teplotám. Napadají především zrniny narušené pilousy. Ochrana - Nejvhodnější je mechanické přečištění obilí na čističkách, kterým lze všechny stadia, kromě vajíček, ze skladovaných produktů snadno odstranit.

Základem integrované ochrany proti skladištním škůdcům jsou proto všechna preventivní opatření a jejich pravidelný monitoring a včasná detekce v naskladněném obilí. V zemědělské prvovýrobě se vždy monitorování a zjišťování skladištních škůdců nevěnuje patřičná pozornost. Většina skladištních škůdců je světloplachá (fotofóbní) a žije velmi skrytým způsobem života, proto je jejich výskyt ve skladech velice nenápadný a snadno ujde pozornosti. Skladištní škůdci většinou nemají (až na výjimky) období rozmnožovacího klidu, a pokud to podmínky dovolí, množí se celý rok. Ve skladech jsou chráněni před nepříznivými vlivy okolí a mají zajištěn stálý dostatečný přísun potravy. Mohou se tedy nezpozorováni namnožit až do neuvěřitelného množství. Čím dříve se podaří škůdce objevit, tím menší škody stihnou napáchat, a tím menší jsou i náklady na jejich vyhubení.

Monitoring skladištních škůdců

Včasné zjištění škůdců je proto důležitou součástí prevence. Ve skladech zrnin a krmiv, kromě pravidelné vizuální kontroly povrchu skladovaného obilí, využíváme v praxi pro pravidelné monitorování škůdců lapače feromonové, lepové, světelné, padákové, insekticidní, potravně retenční aj. Např. feromonový lapač na zjištění přítomnosti potemníků rodu Tribolium v krmivech lze použít i pro reklamaci u výrobce krmných směsí, kterými si většinou tyto škůdce do skladů dovezeme. Do naskladněných obilnin lze použít i jednoduché děrované padákové lapače. Jejich citlivost umožní včasné zjištění škůdce.

Ochrana proti skladišním škůdcům

K důležitým kurativním (léčebným, nápravným) opatřením v ochraně před i po napadení skladištními škůdci patří plynování neboli fumigace přípravky s účinou látkou fosfid hlinitý (Delicia gastoxin a Phostoxin pelety, tablety).

Pro předsklizňovou přípravu provozů, sil a prázdných skladů se nejčastěji doporučují aplikace reziduálních insekticidů nebo prostorové použití insekticidů: Actellic 50 EC, K-Obiol EC 25, Karate se Zeon technologií 5 CS, Pyrinex M22, Reldan 22, Talisma EC. Přípravky povolené k ošetřování skladovaného obilí jsou: Actelic 50 EC, K- Obiol EC 25 a Talisma EC.

Všechny typy chemických přípravků je nutno vždy používat pouze podle platného technologického postupu.

Ošetření napadených zrnin a substrátů, zvláště větších objemů, je vždy složitější a rizikovější, proto je vhodnější se s tímto problémem obrátit na odbornou firmu i proto, že pro aplikaci přípravků na ochranu rostlin registrovaných pro ošetřování provozů, sil a prázdných skladů je potřeba mít speciální odbornou způsobilost pro aplikaci chemických přípravků v zemědělských a potravinářských objektech.

Novější technologií aplikace přípravků k ochraně skladovaných obilnin je jejich ošetření přímo na kombajnu během sklizně, např. přípravkem K-Obiol EC 25. Jedná se o malé dávky insekticidních přípravků, které hubí skladištní škůdce při žíru ošetřených obilek. Velkým problémem je však narůstající rezistence skladištních škůdců vůči používaným účinným látkám.

Shrnutí

Již nepatrný počáteční výskyt skladištních škůdců vede ke ztrátám a kontaminaci skladovaných produktů. Při déletrvajícím napadení dochází v ohniscích napadení k zahřívání, zvyšování vzdušné vlhkosti a posléze i k tvorbě plísní. Tyto podmínky jsou příznivé i pro další sekundární škůdce a roztoče. V konečné fázi dochází k totálnímu znehodnocení skladovaného produktu. Již při malém napadení se zhoršuje možnost odbytu na trhu, a tím i rentabilita skladování. V praxi to znamená, že pokud je ve skladovaném obilí nalezen živý škůdce, tak je to důvod k zamítnutí celé dodávky. Zejména v teplých ročnících se mohou skladištní škůdci namnožit velmi rychle.

K zásadám správného skladování patří:

• pro skladování obilnin používat pouze vhodné skladovací prostory;
• udržovat sklady v dobrém stavu i po stavební stránce;
• skladovací prostory i okolí před uskladněním nové sklizně, důkladně vyčistit a vhodně ošetřit;
• naskladňovat pouze suché a vyčištěné partie;
• skladovaný produkt průběžně kontrolovat v pravidelných intervalech;
• při napadení provést včas účinná ochranná opatření.

Aktuální přehled ochrany polních plodin - Leden a únor 2017