Ozimé jednoděložné plevele na orné půdě

06. 11. 2023 Ing. Jan Štrobach, Ph.D., Doc. Ing. Jan Mikulka, CSc. Plevele Zobrazeno 1075x

Ozimé trávy v podmínkách České republiky patřily vždy mezi nejvýznamnější plevele. I v dávné historii patřily mezi velmi nebezpečné plevele. Vzhledem k podobnosti s kulturními plodinami byly při ručním pletí často opomíjeny, což jim dávalo prostor k šíření.

Jedním z významných druhů historie patřil sveřep stoklasa (Bromus secalinus), který využil ochlazení „Malé doby ledové“ a významně se ve střední Evropě rozšířil. Stejně významné bylo rozšíření sveřepu rolního (Bromus arvensis).

V současnosti mezi hlavní zástupce ozimých trav patří chundelka metlice (Apera spica venti), sveřepy (sveřep měkký - Bromus hordeaceus, sveřep jalový - Bromus sterilis) a nově se šířící mrvka myší ocásek (Vulpia myuros). V České republice se také vyskytuje několik oblastí, ve kterých zemědělcům způsobuje škody psárka polní (Alopecurus myosuroides). Významným jednoděložným druhem, který také můžeme zařadit mezi ozimé plevele je lipnice roční (Poa annua). Podél komunikací se šíří sveřep střešní (Bromus tectorum).

Hlavním znakem ozimých plevelů je, že vzcházejí na konci léta nebo na podzim a zimu přečkávají s několika listy nebo odnožemi. Po přečkání chladových period pokračují ve vývoji v následující vegetační sezóně nebo při oteplení i v průběhu zimy. Některé druhy jako je např. lipnice roční se mohou vyskytovat i v průběhu celého roku.

Lipnice roční v ozimé řepce

Mrvka myší ocásek

Mrvka patří asi mezi nejnovější plevele, které můžeme na orné půdě nalézt. Mrvka jako ozimá tráva nejčastěji zapleveluje porosty ozimů, ale její výskyt byl zaznamenán ve všech pěstovaných plodinách. Rostliny vzešlé na jaře i v průběhu vegetace sice nevytváří generativní orgány, ale na zaplevelení se podílí i husté neprostupné vysoce konkurenčně silné porosty mrvky podobající se pečlivě pěstěnému trávníku.

Mrvka myší ocásek dokáže vzcházet po celou vegetační sezonu běžně od teplot 5 °C. Nejlépe semena vzchází z povrchu a povrchových vrstev půdy. Vzcházivost semen mrvky je až neuvěřitelná (v řadě případů dosahuje až 100 %). Semena vysetá do hloubky větší než 3 cm vzchází ojediněle.

Rostlinky mrvky se začínají rozvíjet již brzy na jaře hned po mrazech a početnost odnoží začíná stoupat. Stejně tak se rozvijí hustý kořenový systém, který se udržuje v povrchových vrstvách půdy a vytváří pevnou mechanicky neprostupnou vrstvu, která znemožňuje růst jiných rostlin. Některé vědecké studie popisují silné alelopatické působení mrvky.

Rostliny už v květnu vytváří generativní orgány. Produkce obilek je ohromná. Během vegetace dokáží rostliny vytvořit až několik stovek odnoží, z nichž zhruba na ¾ dojde k vytvoření laty s ohromným množstvím obilek (hmotnost tisíce semen (HTS) je 0,370 g, jedna rostlina mrvky jich dokáže vyprodukovat cca od 8 do 15 g), které se po dozrání vysemeňují a zaplevelují plodiny. Po vysemenění jsou v dalších měsících patrny nově vzešlé semenáčky pod mateřskou rostlinou. Semena vzchází v příznivých teplotních a vlhkostních podmínkách ihned a nebyla u nich zjištěna dormance.

Regulace mrvky je značně obtížná. Její kalamitní rozšíření se obvykle vyskytuje na plochách, které jsou obhospodařovány technologiemi minimálního zpracování půdy. Její podíl v porostech také stoupá častým zařazováním ozimů za sebou. Proto zemědělské podniky spoléhají spíše na herbicidní ochranu, která je bohužel značně omezená.

Základem regulace je zapravení obilek hluboko do půdního profilu. Na plochách, kde je uplatňována hluboká orba, je mrvka v porostech sice zastoupena, ale v míře, která neohrožuje pěstování plodin. V půdě její semena rychle ztrácí klíčivost a už po prvním roce zůstává životaschopných pouze 10 % obilek. Stejně tak kvalitní péče o porosty zvyšuje konkurenci plodin a omezí počet vzešlých rostlinek na ploše. Důležitý je i monitoring, který odhalí jedince ještě před tím, než dojde ke kalamitnímu výskytu.

Herbicidní regulace mrvky je značně omezená, vzhledem k tomu, že byla potvrzena přirozená tolerance k některým herbicidům inhibujícím enzym acetyl-koenzym A, karboxylázu (ACCázu) a enzym acetolaktátsyntázu (ALS). Z herbicidních přípravků na regulaci mrvky je vhodný kombinovaný přípravek použitelný na podzim ve vyšších dávkách Defi Evo (účinný přípravek i na lipnici roční) s účinnými látkami prosulfocarb a diflufenican. Na jaře je poměrně účinný přípravek Corello s účinnou látkou pyroxsulam nebo Huricane s účinnými látkami aminopyralid, florasulam a pyroxsulam. Herbicidní ošetření ztěžuje i vysoký počet rostlinek vzešlých na ploše a i přes vysokou účinnost některých herbicidů nejsou postiženi všichni jedinci.

Mrvka myší ocásek bohatě odnožuje a má hustý kořenový systém (1 měsíc stará rostlina)

Chundelka metlice

Chundelka metlice asi stále patří mezi nejrozšířenější ozimou trávu. Zapleveluje ozimé obilniny, ozimou řepku, víceleté pícniny a zeleninu od nížin až do hor. V současnosti proniká i do jařin, ve kterých se uplatňuje v mezerovitých porostech.

Rychlé šíření chundelky metlice zapříčiňuje její vysoká generativní reprodukce. Nízká hmotnost semen (HTS je pouze 1,9 g) způsobuje rychlé šíření větrem a ulpívání na zemědělské technice.

Regulace chundelky metlice je poměrně obtížná a pro zdárný výsledek je nutné do ochrany plodiny zahrnout celý komplex opatření. Pro regulaci v jařinách je nutná kvalitní předseťová příprava půdy, která postihuje již vzešlé rostlinky, které na rozdíl od lipnice roční špatně regenerují. Pro regulaci chundelky lze využít také sled jařin několik let po sobě se zapojením okopaniny nebo využít pěstování víceletých pícnin na orné půdě.

Na chundelku metlici existuje poměrně široká škála herbicidních přípravků s různým mechanizmem působení. Jelikož u chundelky metlice byly popsány rezistentní populace vůči inhibitorům ALS, je nutné při regulaci obměňovat přípravky, které mají různou účinnou látku. Nutností je regulace již v podzimních měsících, v jarních měsících v případě potřeby porosty pouze dočisťujeme.

Lata chundelky metlice

Sveřepy

V našich podmínkách můžeme ve volné přírodě potkat asi 14 druhů sveřepů. Mezi nejvýznamnější zástupce rodu patří v současnosti patří sveřep jalový a sveřep měkký. Roztroušeně, ale se vzrůstající tendencí můžeme na polích nebo na intenzivnějších pastvinách v sušších oblastech naleznout sveřep střešní.

Sveřep jalový

Sveřep jalový je silně konkurenční rostlina, která se dokázala přizpůsobit měnícím se podmínkám, a proto dochází k jeho šíření. Šíření je podporováno vysokým podílem ozimých obilnin v osevech, zvyšujícím se podílem ploch obhospodařovaných technologiemi minimálního zpracování půdy a svojí přirozenou odolností vůči většině běžně používaných herbicidů.

V České republice se sveřep jalový i sveřep měkký vyskytují od nížin až po pahorkatiny, s častějším výskytem v teplejších a sušších oblastech. Jako ozimá tráva dokáže zaplevelovat všechny ozimé plodiny, také sady a vinice. Velice rychle se dokáže prosadit v prořídlých porostech pícnin.

Rozmnožuje se pouze generativní cestou. Na jedné rostlině může dozrát více než 200 obilek. Rostliny vysemeňují pouze do okolí mateřské rostliny. K dalšímu šíření dopomáhá technika na zpracování půdy nebo při sklizních. K rozptýlení na velké vzdálenosti může dojít kontaminací osiva plodin a přichycením ke zvířatům.

Obilky mají velmi krátkou posklizňovou dormanci, a proto dochází k hromadnému vzcházení ještě v pozdně letních a v podzimních měsících. Vzcházení je podporováno konstantní vlhkostí půdy. Naopak je vzcházivost významně inhibována světlem nebo nadměrnou vlhkostí. Životnost obilek sveřepu jalového je relativně krátká, pouze malý podíl semen si udržuje v polních podmínkách vzcházivost delší než 12 měsíců. Optimální klíčivost semen byla v laboratorních podmínkách zjištěna při teplotě asi 15–25 °C a hloubce půdy 0,5 cm. Semena sveřepů dokáží vzcházet z hloubek do 6 cm. Semena uložená v hlubších vrstvách půdy vzchází ojediněle.

Sveřep jalový byl označen jako hostitel viru mozaiky pšenice a viru zakrslosti pšenice (WDV).

Okraje pozemků s nedostatečnou ochranou bývají silně zapleveleny sveřepem jalovým

Sveřep jalový ve sterilní fázi je obtížně rozeznatelný od obilnin

Sveřep měkký

Sveřep měkký sice často doprovází sveřep jalový, ale prozatím je ve smíšených populacích zastoupen poměrně menším podílem. Vzhledem k vyhovujícím podmínkám, které v současnosti přináší pěstování plodin i výskyt sveřepu měkkého, jeho význam na orné půdě stále stoupá. V České republice je sveřep měkký rozšířen po celém území státu, ale preferuje spíše teplejší oblasti v nižších polohách, kde zapleveluje porosty především na lehkých až středně těžkých půdách.

Jeho výskyt je obvyklý na loukách, na orné půdě, v sadech i ve vinicích. Obdobně jako sveřep jalový často zapleveluje porosty víceletých pícnin. Často se také objevuje na místech přetvářených lidskou činností, v okolí cest a lidských obydlí, bývá součásti ruderálních společenstev obdobně jako sveřep jalový.

Sveřep měkký se rozmnožuje pouze semeny. Obilky mají po dozrání vysokou klíčivost. Životní cyklus, konkurenční schopnost i rozšíření je podobné jako u sveřepu jalového, ale četnost jeho výskytu na zemědělské půdě je však menší.

Sveřep měkký - lata

Sveřep střešní

Sveřep střešní v současnosti patří obdobně jako sveřep měkký k méně významným druhům plevelů, ale v poslední době je zaznamenán trend rychlého šíření především na nezemědělské půdě (okraje vozovek, kolejiště, ruderální stanoviště). Na  se doposud vyskytuje pouze okrajově, popř. zaplevelení porostů je pouze ohniskového charakteru bez dalšího plošného rozšíření.

V Eurasii patří mezi původní druhy. Zavlečen byl do Severní a Jižní Ameriky, Japonska, Jižní Afriky, Austrálie, na Nový Zéland a na Island.

Rostliny v porostech dokáží obvykle vyprodukovat řádově stovky semen, solitérní jedinci i tisíce. Vzcházení semen je hromadné. Většina semen vzchází obvykle jako oba dva předešlé druhy v pozdně letních a podzimních měsících, ale malá část semen zůstává dormantní. Semena mohou v půdě zůstat životná po dobu 2–3 let. Po této době rychle ztrácí klíčivost. Nejlépe semena vzchází z povrchových vrstev půdy okolo 2 cm. Hraniční hloubkou pro vzcházení semen je 6 cm. Nově zralá semena špatně klíčí při vysoké teplotě nebo při intenzivním osvětlení.

Sveřep jalový (nahoře) a sveřep střešní (dole)

Regulace sveřepů

Prevencí proti zaplevelení plodin sveřepy jsou obecně platné postupy, jako je kombinace herbicidní ochrany s mechanickými postupy (podmítka a následná orba), střídání plodin, totální likvidace ohnisek zaplevelení i s porostem, jak v porostech, tak v jejich okolí.

Načasování herbicidní ochrany je poměrně problematické, zejména z důvodu rychlého růstu na začátku vegetace, čímž se oddaluje optimum pro nejlepší účinnost aplikace. Vhodné jsou herbicidy s účinnou látkou ze skupiny inhibitorů acetolaktátsyntázy (ALS) za použití smáčedel. Regulaci sveřepů také komplikuje jejich postupné vzcházení. Vzhledem k etapovitému vzcházení a dobré regeneraci sveřepů je nutné herbicidní aplikace opakovat nebo využívat herbicidy s dlouhodobým reziduálním účinkem.

Psárka polní

Oproti zahraničí je u nás psárka polní rozšířená pouze v několika málo oblastech, ve kterých se udržuje dlouhou dobu. Už podle Zemědělské fytopatologie z roku 1931 se jednalo o plevel, který se vyskytoval pouze lokálně, a to na Českobudějovicku a ve východních Čechách. V současnosti je psárka polní významným plevelem v obilninách pěstovaných v mírném podnebí a v posledních 30 letech spolu se změnami v zemědělské praxi se stala jedním z nejškodlivějších plevelů ozimých obilnin v západní Evropě. Tyto změny umožnily psárce expandovat na dobře odvodněné lehčí půdy. Vzhledem ke své náchylnosti vytvářet rezistenci vůči herbicidům představuje hrozbu pro pěstování obilnin mírných oblastí.

Vyskytuje se podél cest a železnic. Na orné půdě se může významně konkurenčně prosadit v ozimých obilninách, ozimé řepce a mezerovitých porostech jarních obilnin. Rostliny psárky polní vytvářejí konkurenčně silné rostliny.

Jejím domovem je Středomoří, odkud se následně rozšířila po celé Evropě a západní Asii. Méně rozšířená je v zemích s více kontinentálním podnebím. Problematickým plevelem je především v západní Evropě, kde se jedná o jeden z nejvýznamnějších plevelů při častém zastoupení obilnin v osevech, zejména ve Francii, Německu, Belgii a Anglii. Vzácná a chráněná je ve Skandinávii. Ačkoli se vyskytuje i v mnoha dalších částech světa, včetně Severní Ameriky, Asie a Austrálie, není v těchto oblastech obvykle považována za hlavní plevel.

Rostliny silně odnožují, průměrně vytvoří až 6 odnoží. Pro klíčení potřebuje teplotu mezi 3–5 °C a dostatek vláhy, nejsnáze klíčí z povrchových vrstev půdy, světlo urychluje vzcházení. Obilky mají dobrou klíčivost, snadno se uvolňují z řídkých lichoklasů ještě před sklizní plodiny na poli a zůstávají v půdní zásobě. Na další lokality se mohou dostat s osivem trav a jiných plodin. Nejlépe vzcházejí z povrchových vrstev půdy z hloubek do 3–4 cm. V půdě vydrží obilky i několik let.

V současné době lze psárku polní dobře regulovat např. hlubokou orbou, která přispívá ke snížení zásoby obilek v půdě.

Dostatek účinných látek herbicidů umožňuje regulaci psárky jak v obilninách, tak v ozimé řepce. Nižší účinnost vykazují půdní herbicidy. Psárka je přirozeně odolná vůči herbicidním přípravkům, proto regulace postemergentními herbicidy je nutné provést co nejdříve (fáze odnožování), poté se účinnost herbicidu velice rychle snižuje. Regulaci psárky mnohdy znesnadňuje její rychlé vzcházení, dynamika růstu na začátku vegetace a schopnost vzcházet i z větších hloubek půdy.

V zemích západní Evropy, v poslední době i v Česku, byly nalezeny populace psárky polní rezistentní proti herbicidním přípravkům, které komplikují její regulaci.

Populace vykazují rezistenci vůči široké škále různých způsobů působení, přičemž nyní je rozšířená jak vůči inhibitorům acetyl CoA karboxylázy (ACCázy), tak vůči inhibitorům acetolaktát syntázy ALS.

Lichoklas psárky polní

Prevence

Za nejspolehlivější preventivní ochranu před zaplevelením polí platí obecné zásady, jako je kombinace těchto opatření: střídání plodin, zpracování půdy (orba, plečkování, vláčení), čistota osiva, výživa pěstovaných rostlin i kvalita statkových hnojiv.

Ing. Jan Štrobach, Ph.D., Doc. Ing. Jan Mikulka, CSc.; Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i. Praha-Ruzyně
foto: J. Štrobach